Příští stanice, prosím, vystupte!
Nová povídka z fleku
Byla krásná, až se mu zatajil dech.
“Krásná holka. Líbí se ti?”, zeptala se Kamila jeho žena.
Znervóznilo ho to. Musela si všimnout, jak se na tu dívku podíval. Seděli v tramvaji číslo 11 a ona nastoupila na stanici Italská.
Stála v prostoru u prostředních dveří, poslouchala asi nějakou hudbu ze sluchátek a opírala se o tyč. Na sobě měla bundu s kožešinovým límcem a džínovou minisukni.
“Jo, to asi je,” řekl, a snažil se, aby to znělo všedně a neurčitě.
“Počkej,” řekla jeho žena. “Chceš říct, že to není nejhezčí žena, kterou jsi dneska viděl? Nebo možná za celej minule tejden?”
Byla to stále konverzace, ale poslední replika zněla už skoro konfrontačně. Kamil v duchu zazmatkoval. Co má odpovědět?
Jeho žena nebyla žárlivá. Byli spolu už skoro pětadvacet let. Měli pěkný, vyvážený vztah, který mnozí jejich přátelé obdivovali.
A tak se Kamil rozhodl říct pravdu.
“Je to nejhezčí žena, kterou jsem viděl minimálně za poslední rok,” řekl.
Na příští zastávce měli vystoupit a jeho manželka řekla: “Když ti řeknu, že záleží jen na tobě, jestli vystoupíš se mnou, anebo zůstaneš v tramvaji a seznámíš se s tou dívkou, co uděláš?”
Panebože, nech těch hloupostí, chtěl odpovědět, ale pak pochopil, že to není hloupá hra, ale skutečné dilema.
Že to je doopravdy.
Nadechl se a řekl: “Zůstanu." A hned dodal: "Promiň."
Jeho žena se usmála. Ne smutně, spíš tak nějak prakticky. "Já vím," řekla. Pak vystoupila a dveře se za ní zavřely.
Kamil zůstal sedět. Cítil, jak mu buší srdce. Tramvaj se rozjela a on se díval na dívku. Byla dokonalá. Až příliš dokonalá.
"Promiňte," řekl, když vstal a přešel k ní. Sundala si sluchátka. "Asi to bude znít divně, ale..."
"Není to divné," přerušila ho. "Čekala jsem na vás."
Zamrazilo ho. "Cože?"
"Podívejte se z okna."
Venku byla tma. Naprostá tma. Žádné ulice, žádná světla. Nic.
"Co to...," vydechl.
"Váš svět není skutečný. Žijete v simulaci. A vaše žena... tedy ta, co si myslíte, že je vaše žena, je program, který vás hlídá."
"To je nesmysl," řekl Kamil.
"Opravdu? Kolik let jste spolu?"
"Dvacet pět."
"A pamatujete si první rande? První polibek? Svatbu?"
Kamil otevřel ústa, ale nic neřekl. Uvědomil si, že si nepamatuje nic. Jen mlhavé obrazy bez detailů.
"Proč mi to říkáte?"
"Protože jste prošel testem. Dokázal jste se vzepřít programu. To se stává jen velmi vzácně."
Tramvaj zastavila. Venku byla stále jen tma.
"Co teď?", zeptal se.
"Teď se probudíte," řekla dívka a dotkla se jeho čela.
Kamil otevřel oči. Ležel v posteli. Vedle něj spala jeho žena. Všechno byl jen sen. Oddechl si.
"Dobré ráno," řekla jeho žena, aniž by otevřela oči. "Jak se ti líbil test?"
Strnul. Tohle už nebyla jeho žena. Byl to program. A on věděl, že musí utéct. Jenže kam, když celý svět je simulace?
"Nikam neutečeš," řekla jeho žena. Teď už měla oči otevřené a byly černé. Úplně černé. "Jsi náš."
Kamil znovu otevřel oči. Seděl v tramvaji číslo 11. Vedle něj jeho žena.
"Příští vystupujeme?", zeptala se jeho žena.
"Já... já nevím," řekl Kamil.
A opravdu nevěděl. Protože už si nebyl jistý, co je skutečné a co ne.
Jeho žena se usmála. Tentokrát to byl laskavý úsměv. "To nevadí," řekla. "Máš nekonečně pokusů to zjistit."
Tramvaj zastavila na další zastávce. A nastoupila krásná dívka, možná vůbec nejhezčí, kterou za poslední rok viděl.
“Kamile …?”, řekla jeho žena