Příběh o muži, který miloval jezdit na černo
Joseph Molloy pracoval v bance HSBC v Global Asset Management v Londýně a od roku 2015 řídil oddělení tzv. pasivních akciových fondů. Byl skvělým finančním manažerem, jehož práce byla založená na hledání co nejvyšší efektivity, na minimalizaci nákladů a optimalizaci výnosů.
No a pak taky jezdil do práce vlakem a dělal přesně totéž.
Technice železniční společnosti tomu říkají „donutování”, podle donutu, neboli takové té koblihy s dírou uprostřed. Metoda spočívá v tom, že si koupíte lístek na první a poslední úsek cesty. Uprostřed je díra. Turnikety vás pustí, protože vidí platný vstup a platný výstup. Co je mezi tím, systém nekontroluje. Molloy takhle jezdil z Orpingtonu v jižním Londýně na London Bridge a dál na Canary Wharf. Těch jízd bylo zdokumentovaných minimálně 740. Za jedenáct měsíců ušetřil Molloy 5911 liber. Tedy necelých šest tisíc.
Pro člověka s domem za dva miliony je to směšná částka. Ale v tom je právě pointa. Molloy neušetřil šest tisíc liber proto, že je potřeboval. Ušetřil je proto, že systém měl slabinu a on věděl, jak ji využít. Přesně jako v práci.
Šel dokonce dál, než by vyžadovala pouhá optimalizace. Založil si dvě čipové karty na falešná jména. Vyřídil si slevu z Jobcentre Plus, britského úřadu práce pro nezaměstnané. Padesát procent z ceny jízdenky. Manažer globální banky využíval sociální síť určenou pro lidi bez příjmu.
To není příběh o chamtivosti. To je - podle všeho - příběh o tom, co se stane, když se profesní mentalita stane posedlostí a “rozlije” se do zbytku života.
Finanční byznys odměňuje lidi za hledání neefektivit. Za arbitráž. Za nalezení mezery mezi tím, co systém předpokládá, a tím, co skutečně kontroluje. Celé odvětví stojí na principu, že když najdete skulinu v pravidlech, máte ji využít. Ne proto, že je to morální. Proto, že je to racionální.
Když to prasklo, Molloy nejprve odmítl vypovídat, ale pak se po předložení důkazů doznal. Tento týden si v Londýně vyslechl rozsudek.
Molloyův obhájce před soudem řekl, že jeho klient „nemůže vysvětlit, proč to dělal”. Ale možná je vysvětlení jednodušší, než si obhajoba připouští. Byl prostě sám sebou. Když ráno nastoupil do vlaku, bral to jako projekt. Hledal mezeru v systému, našel ji, a využil. A pak opakovaně. Sedm set čtyřicetkrát.
Soudce Alexander Stein řekl, že podvod byl „sofistikovaný a vyžadoval značné plánování”. To je pravda. Ale také by to mohl být popis kvartálního reportu. Nebo investiční strategie. Sofistikovanost a plánování jsou v Molloyho profesním světě ctnosti.
Dostal deset měsíců podmíněně a zákaz jezdit vlakem společnosti Southeastern Railway na rok. Po vynesení rozsudku se převlékl a přeskočil zeď, aby unikl fotografům. Tedy zase snaha využít situaci. Vymyslet originální řešení. A optimalizovat výsledek.
Ve finančním světě existuje pojem „tracking error” — odchylka mezi tím, co fond dělá, a tím, co by měl dělat. Molloyho celý život měl nulový tracking error. V soukromí dělal totéž co v kanceláři. Problém je, že to, co je na burze alfa, je na nádraží podvod.
V Británii stojí podvody na jízdném železniční společnosti odhadem 240 milionů liber ročně. To je systémový problém, a firmy celkem logicky přemýšlejí, jak s pomocí technologií podvodům zamezit. Třeba s využitím GPS, která by “sledovala” pasažéry po celou dobu cesty.
Ale kauza Molloy není o systému. Je o posedlosti muže, který chtěl vždycky a všude porazit systém. A měl nakonec smůlu. Nebo štěstí. Nechtějme vědět, jaké titulky by byly v novinách, kdyby na něj prasklo něco z toho, co dělal v práci.