POZVÁNKA: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty)
Premiéra 28. května se v Řeznické povedla. Měl jsem výjimečně předskokana kouzelníka, takže všechny okouzlil ještě dřív, než mě uviděli na pódiu.
A jak říkám, dopadlo to dobře. Navzdory několika okolnostem. Pojďme je projít.
Před vystoupením jsem celý set nahrál umělé inteligenci a poprosil ji o objektivní hodnocení. Napsala: „Celkově slabý materiál. Má ambice na existenciální standup s osobním nádechem, ale výsledek je rozvláčný, místy trapný a hlavně málo vtipný.” Považuju to za doporučení. Pokud existuje recenze, která vás na večer naláká spolehlivěji, rád si ji přečtu.
Je to hodina o tom, co se děje, když člověku táhne na šedesát a zjistí, že je pozdě na založení startupu a brzy na nordic walking. O ženě, která mi před pětatřiceti lety slíbila černošku - a o tom, jak ten slib nakonec dopadl (skončilo to černoškou jménem Mary, ale to bych předbíhal).
O tkaničkách, které vynalezl jistý Harvey Kennedy v roce 1790 a vydělal na nich jmění, jen aby mě o dvě stě let později jeho inovace ponižovala v tramvaji. O mém Porsche 911, které smíte zaparkovat kdekoli, protože nároky na lidi v Porsche jsou nastavené blahodárně nízko.
A o jednom rozdílu, který mi nedá spát: je docela lehké být spokojený. Být šťastný je těžší. Moje čtyřletá vnučka to vyřešila elegantně — „Nevím jak ty, babičko, ale já budu odpoledne spokojená.” Tak jednoduché to je. Zbytek hodiny se snažím dostat na její úroveň.
Žádné rady, jak žít líp. Spíš pár konkrétních důkazů, že na tom nejsme tak zle — a že i průměrný večer se dá prožít jako ten nejlepší. Je to jenom věc rozhodnutí.
Takže se rozhodněte. Sedmkrát se vyspíte a je to tady.
Jděte na web divadla a kupte si lístek, ještě jsou. Těším se na vás!