Karbous často tvrdil, že by dal ruku do ohně za to, že jeho pes má vždycky dobrou náladu.
Byl to středně velký labrador, sice bez rodokmenu, ale s ušlechtilým vzezřením. Měl velké milé oči, o nichž jeho páníček říkal, že se stále smějí.
Karbousová na to jen kroutila hlavou, protože byla přesvědčená, že se psi neumějí smát, a to včetně jejich labradora.
“Náš Bolek ano,” nenechal se zviklat Karbous.
Avšak ne v úterý ráno. Karbous jako obvykle vstal v šest, vypil ve stoje v kuchyni jedno kafe a chystal se vyrazit Bolka vyvenčit.
Ten stál ve dveřích do předsíně a Karbous si okamžitě všiml, že se nesměje.
“Co je, kamaráde?”, zeptal se.
Bolek si odfrkl, přiběhl ke Karbousovi a sedl si před něj. Ale stejně se pak ani neusmál.
Karbous ho pohladil po čenichu a Bolek mu ruku olízl. Potud bylo všechno v pořádku. Ale stále bylo zjevné, že se tváří smutně.
“Co je, kamaráde?”, řekl Karbous zneklidněně, a pak zakřičel směrem do ložnice: “Marie! Pojď sem!”
“Co je?”, ozvala se Karbousová bez nadšení. Obvykle by…
