Povídka z fleku: Bolek něco větří

(Zahájil jsem víkend napsáním další povídky z fleku, která mě napadla ráno při běhu v parku. Souvislost pochopíte! Přeju hezkou sobotu i neděli, a budu rád, pokud vás její přečtení pobaví.)

Karbous často tvrdil, že by dal ruku do ohně za to, že jeho pes má vždycky dobrou náladu.

Byl to středně velký labrador, sice bez rodokmenu, ale s ušlechtilým vzezřením. Měl velké milé oči, o nichž jeho páníček říkal, že se stále smějí.

Karbousová na to jen kroutila hlavou, protože byla přesvědčená, že se psi neumějí smát, a to včetně jejich labradora.

“Náš Bolek ano,” nenechal se zviklat Karbous.

Avšak ne v úterý ráno. Karbous jako obvykle vstal v šest, vypil ve stoje v kuchyni jedno kafe a chystal se vyrazit Bolka vyvenčit.

Ten stál ve dveřích do předsíně a Karbous si okamžitě všiml, že se nesměje.

“Co je, kamaráde?”, zeptal se.

Bolek si odfrkl, přiběhl ke Karbousovi a sedl si před něj. Ale stejně se pak ani neusmál.

Karbous ho pohladil po čenichu a Bolek mu ruku olízl. Potud bylo všechno v pořádku. Ale stále bylo zjevné, že se tváří smutně.

“Co je, kamaráde?”, řekl Karbous zneklidněně, a pak zakřičel směrem do ložnice: “Marie! Pojď sem!”

“Co je?”, ozvala se Karbousová bez nadšení. Obvykle by…