Karbous často tvrdil, že by dal ruku do ohně za to, že jeho pes má vždycky dobrou náladu.

Byl to středně velký labrador, sice bez rodokmenu, ale s ušlechtilým vzezřením. Měl velké milé oči, o nichž jeho páníček říkal, že se stále smějí.

Karbousová na to jen kroutila hlavou, protože byla přesvědčená, že se psi neumějí smát, a to včetně jejich labradora.

“Náš Bolek ano,” nenechal se zviklat Karbous.

Avšak ne v úterý ráno. Karbous jako obvykle vstal v šest, vypil ve stoje v kuchyni jedno kafe a chystal se vyrazit Bolka vyvenčit.

Ten stál ve dveřích do předsíně a Karbous si okamžitě všiml, že se nesměje.

“Co je, kamaráde?”, zeptal se.

Bolek si odfrkl, přiběhl ke Karbousovi a sedl si před něj. Ale stejně se pak ani neusmál.

Karbous ho pohladil po čenichu a Bolek mu ruku olízl. Potud bylo všechno v pořádku. Ale stále bylo zjevné, že se tváří smutně.

“Co je, kamaráde?”, řekl Karbous zneklidněně, a pak zakřičel směrem do ložnice: “Marie! Pojď sem!”

“Co je?”, ozvala se Karbousová bez nadšení. Obvykle by…