Napsal mi kamarád, že si nedávno vzpomněl na jednu mou povídku a znovu si ji přečetl. “A musím říct, že tedy zestárla neuvěřitelným způsobem.” Povídka se jmenuje “Andělíčku, můj strážníčku,” a přiznám se, že mi úplně vypadla z paměti. Ani její název mi nic neříkal. Takže jsem si musel vygooglovat (!), kdy vlastně vyšla, a nakonec jsem ji našel. Vyšla ve druhé sbírce povídek z fleku, která se jmenovala: “Když muži zírají na ženy”, a to v roce 2014. Tedy před osmi lety, a napsal jsem ji buď v tom roce, nebo o rok dřív. Přečetl jsem si ji, a ano, uznávám, že takzvaně dozrála. Rozhodl jsem se ji vám nabídnout, jako víkendové čtení. Takže přijměte pozvání do zapadlého amerického baru. Jak zjistíte, píše se rok 1952.
Povídka z fleku: Andělíčku, můj strážníčku
Povídka z fleku: Andělíčku, můj strážníčku
Povídka z fleku: Andělíčku, můj strážníčku
Napsal mi kamarád, že si nedávno vzpomněl na jednu mou povídku a znovu si ji přečetl. “A musím říct, že tedy zestárla neuvěřitelným způsobem.” Povídka se jmenuje “Andělíčku, můj strážníčku,” a přiznám se, že mi úplně vypadla z paměti. Ani její název mi nic neříkal. Takže jsem si musel vygooglovat (!), kdy vlastně vyšla, a nakonec jsem ji našel. Vyšla ve druhé sbírce povídek z fleku, která se jmenovala: “Když muži zírají na ženy”, a to v roce 2014. Tedy před osmi lety, a napsal jsem ji buď v tom roce, nebo o rok dřív. Přečetl jsem si ji, a ano, uznávám, že takzvaně dozrála. Rozhodl jsem se ji vám nabídnout, jako víkendové čtení. Takže přijměte pozvání do zapadlého amerického baru. Jak zjistíte, píše se rok 1952.