Povídka: Striptýz v baru na konci vesmíru

Nahradí AI spisovatele? Oblíbená otázka. Obvykle na ni odpovídám: umělá inteligence je pomsta průměrnosti. Perfektně nahradí ty, kteří jsou průměrní. Ale nemá šanci konkurovat nejlepším. I když … opravdu? Pět dní si hraju s velkým jazykovým modelem Claude 3 od Anthropicu. A jsem nadšený … a zároveň vyděšený. Stále platí, že ti nejlepší jsou lepší než AI. Ale teď už legrace stranou, míněni jsou opravdu NEJLEPŠÍ.

Napsal jsem s Claudem 3 absurdní povídku. Prompt byl jednoduchý, prostě jsem v něm uvedl, že jsem napsal začátek absurdní povídky, a že chci, aby pokračoval. Pak jsem si tenhle literární ping-pong ještě zopakovali.

Pro pořádek zdůrazňuju: v textech napsaných Claudem (označených čárou nalevo) jsem nezměnil ani čárku. Paradoxně bylo víc chyb a překlepů v textech, které jsem napsal já.

ZÁVĚR: není to dokonalé a není to špičkové. Což píšu jak o svých textech, tak i o tom, co vyplodil Claude. Ale chci zároveň podotknout: celé to mně i Claudovi zabralo … tak asi 20 minut? A neskromně si myslím, že to není vůbec špatné.

Pokud chcete společně se mnou prozkoumávat to, jak kreativitu ovlivní AI (se spoustou tipů a námětů na další práci), přijďte na workshop, který dělám 12/3 od pěti odpoledne. Ještě je pár volných míst a těším se na vás!

***

Bar je ponořen do temného namodralého světla. Může to být bar v nebi, ale klidně i někde na americkém Středozápadě. Nebo v New Yorku, ale spíš nějaké méně honosné části.

Obsluhuje šedovlasej chlápek s plnovousem.

Za barem sedí dva lidi: Shakespeare a Dostojevský. Plus ještě jeden člověk v černém obleku, ale ten má hlavu položenou na pultu a spí.

Shakespeare říká barmanovi: “Mohl bys pustit na chvilku nahlas zvuk?”

Ukáže na televizi puštěnou nad barem.

Tam je člověk v obleku. Typický manažer.

Říká: “Od začátku nám bylo jasné, že chceme vydat bestseller. A vydělat spoustu peněz.”

“Nechci, aby to znělo nafoukaně …”

“... ale vymyslet bestseller není nic těžkého!”

Dostojevský znechuceně zavrtí hlavou: “Panebože, to je idiot.”

Barman, utírá sklenici utěrkou: “Nemá cenu se rozčilovat.”

Muž v televizi: “Musí v tom být emoce. Láska a nenávist. Pak násilí. A samozřejmě sex. A mělo by to dobře dopadnout. Ženy to tak mají rády!”

Shakespeare. “Panebože, to je tragédie.”

Muž v televizi: “A hlavně to musí být pro ženy. Knihy dnes kupují hlavně ženy.”

Shakespeare: “Nebo komedie. To je asi jedno. I když napsat dobrou komedii je těžší než napsat dobrou tragédii.”

Dostojevský zakřičí: “Idiot!” 

Barman říká: “Nekřič. Vzbudíš Franze.”

Muž v černém zvedne hlavu. “Já už nespím.”

Ukáže na obrazovku: “Co to je za člověka?”

Dostojevský: “Idiot.”

Shakespeare: “Tragéd.”

Barman: “Je to ředitel největšího nakladatelství. Chlapi, já to ztlumím, ať vás to neprovokuje.”

Kafka říká: “Měl jsem hrozný sen. Zdálo se mi, že jsem se probudil, a byl jsem brouk!”

Všichni se rozesmějí.

Shakespeare: “Erneste?”

Barman nadzvedne své husté šedé obočí: “Ano?”

“Udělej nám všem ještě jedno mojito!”

Dostojevský: “Upřímně, hoši, jsem rád, že jsme všichni čtyři už dávno mrtví!”

Franz Kafka se probudí úplně a říká: "Jestli jsi rád, že jsi mrtvý, tak to jsi na tom líp než já. Já jsem pořád ještě přesvědčený, že tohle všechno musí být jenom další sen. A každou chvíli se probudím zpátky v Praze, v mém malém pokoji, s tím nesnesitelným pocitem existenciální tísně."

Shakespeare se na něj podívá se zvláštním úsměvem. "Franzi, vždyť víš, že sen a skutečnost nejsou tak daleko od sebe. Celý život je jenom divadlo. A my všichni jsme herci, ať už chceme nebo ne."

Dostojevský dopije své mojito a zamyšleně dodá: "A někdy, když hrajeme své role příliš vášnivě, se z toho divadla stane tragédie. Nebo fraška. Záleží na úhlu pohledu."

Hemingway mezitím namíchá další dávku mojit a postaví je před své hosty. "Pánové, nechme teď filosofování. Radši si povídejme o něčem veselejším. Třeba o rybách. Nebo o býčích zápasech. To jsou věci, kterým stojí za to zasvětit život. Ne jako psaní knih pro ženské, co mají rády happy endy."

V tu chvíli se otevřou dveře baru a vejde postava v dlouhém kabátě s kloboukem naraženým do čela.

Kafka se lekne: "Panebože, snad ne další brouk!"

Postava sundá klobouk a ukáže svou tvář. Je to Michail Bulgakov.

Dostojevský nadšeně zvolá: "Mišo! Ty starý pse! Tak tys to nakonec taky dotáhl až sem, co?"

Bulgakov se ušklíbne. "No a kam jinam bych asi tak šel? Není snad peklo lepší než Rusko?"

Všichni se rozesmějí a Hemingway začne chystat další rundu mojit.

"V kolik začíná striptýz?", ozve se z tmavého kouta vedle baru.

Kdyby byl v baru náhodný host, vůbec by netušil, že v tom koutě někdo sedí.

Všichni se tím směrem podívají.

Z temnoty se vynoří silueta muže s doutníkem v ústech. Pomalu vstane a přistoupí k baru, kde na něj dopadne namodralé světlo. Je to Mark Twain.

"Pánové," řekne s šibalským úsměvem, "doufám, že mě tu nenecháte čekat celou věčnost. Co je to za bar, kde se člověk nedočká ani trochy zábavy?"

Hemingway se zasměje. "Marku, ty jeden starý perverzáku. Copak nestačí, že tu máš samé literární celebrity? Ještě bys chtěl striptýz?"

Twain si sundá doutník z úst a pokrčí rameny. "No co, i génius potřebuje občas trochu rozptýlení. A kromě toho, po tolika letech strávených v nebi člověk zatouží po něčem... řekněme... pozemštějším."

Bulgakov se uchechtne. "To zní jako něco, co by řekl Woland. Možná bychom měli povolat pár jeho pomocnic, co říkáte? Ty by tu určitě zvedly náladu."

Dostojevský zavrtí hlavou. "Ne, ne, žádné ďábelské svody. Už takhle je to tu dost absurdní."

Shakespeare se zamyslí. "Možná bychom mohli sehrát nějakou frašku. Co třeba 'Zkrocení zlé ženy'? Sázím se, že Franz by byl skvělý Kateřina."

Kafka vyprskne svoje mojito. "Já? V ženské roli? To snad nemyslíš vážně, Wille!"

Twain se zasměje a poplácá Kafku po zádech. "No tak, Franzi, trocha převleku ti neuškodí. Koneckonců, ty ses přece převtěloval i do horších věcí než je ženská. Vzpomeň si na toho brouka!"

Všichni se rozesmějí a bar se rozezní veselím a škádlením, jak literární velikáni debatují o tom, jakou zábavu by si mohli užít v této podivné končině mezi nebem a peklem.

Vrznou dveře, za kterými jsou toalety, a z nich vyjde Sartre.

Půl minuty po něm vyjde rovněž z toalet de Beauvoirová, ale všichni dělají, že si toho nevšimli. Pohledná a sebevědomá žena, v jejíchž pohybech je něco výsostně erotické, se posadí do boxu v zadní části baru.

Možná čekala, že ji Sartre bude následovat, ale ten zamířil k baru.

"A jsme v nebi, nebo v pekle?", zeptá se.

Hemingway se poškrábe na bradě a zamyšleně odpoví: "To je otázka, kterou si tu klademe všichni, Jeane. Možná je to něco mezi. Taková zvláštní metafyzická hospoda, kde se scházejí zbloudilé duše spisovatelů."

Sartre si přisedne k baru a objedná si absint. "Možná je to jen další způsob, jak prožívat existenciální úzkost. Jen v lepší společnosti a s kvalitnějším alkoholem."

Kafka se ušklíbne. "Mluvíš o úzkosti? Zkus se probudit jako obří hmyz. To teprve pochopíš, co je opravdová úzkost."

Twain se zasměje a ukáže na Kafku doutníkem. "Franzi, ty jsi vážně unikát. Kdo jiný by dokázal proměnit obyčejného člověka v brouka a udělat z toho světovou literaturu?"

Sartre usrkne ze svého absintu a zamyšleně pronese: "Možná je tohle všechno jen sen. Sen, ze kterého se nemůžeme probudit, protože jsme uvězněni ve své vlastní svobodě."

V tu chvíli Shakespeare teatrálně zvolá: "Ach, svoboda! Ta chiméra, jež mate naše mysli a svádí nás na scestí! Co je to svoboda, když jsme všichni jen loutky v rukou osudu?"

Dostojevský se zamračí. "Ale co když je naším osudem právě ta svoboda? Co když je Bůh mrtvý a my jsme odsouzeni k tomu, abychom si sami volili svůj úděl?"

Bulgakov se zasměje. "Pánové, nebuďte tak pesimističtí. I kdyby byl Bůh mrtvý, vždycky tu bude ďábel, který nám pomůže okořenit si život trochou té magické fantazie."

Všichni se na moment odmlčí a v duchu přemítají nad tím, co bylo právě řečeno.

V tichu baru se ozve Simone de Beauvoir svým svůdně chraplavým hlasem: "Sartre, mon chéri, nechceš se ke mně přidat? Mám tu pro tebe vyhrazené speciální místečko."

Slavný existencialista dopije svůj absint, obrátí do sebe i panáka vodky, který mu Hemingway mezitím nalil, a s lehkým úsměvem zamíří k zadnímu boxu.

Kafka si povzdechne: "Být ženou... to je asi ten nejtěžší úděl ze všech. Člověk se rodí jako hmyz v mužském světě."

V tu chvíli mu na hlavě přistála dámská kabelka.

"Virginie, neblázni," řekl ženě v tmavých šatech, která dosud pomáhala s mytím sklenic a nikdo si jí moc nevšímal.

"Nemysli si, že když jsi žid jako můj muž, že si můřeš dovolovat!", řekla lehce zvýšeným hlasem. Ale z jeho tónu bylo stejně jasné, že má pro ranze slabost.

Myšleno pro jeho psaní, pochopitelně. Jinak samozřejmě milovala svého Leonarda.

Až za hrob, napsal by jistě nějaký humorista. Ovšem dělat dobrý humor je těžké, to se ví.

Ma baru se rozdrnčel telefon. Takový ten klasický černý s ciferníkem a černým sluchátkem.

Hemingway ho zvedl. "Co je?", řekl lehce obhrouble.

Pak se ale rozzářil a z šedého plnovousu vystoupil úsměv. "Milane! Čekali jsem tě už před pár měsíci. Kde se couráš?"

"Nesmtelnost mi vyšla jen knižně," ozvala se z mluvítka hlasitá špatná francouština s českým přízvukem.

"Jemu vždycky žerty šly," řekl Vonnegut, který mezitím taky přišel a pověsil na věšák kabát lehce umáčený deštěm.

"Milan je tady za hodnku," prohlásil Ernest, když vrátil sluchátko do vidlice.

"V tom případě se zdržím," prohlásil Bulgakov. Sáhl do saka vyndal z něj poslední model iPhonu. "Jen musím napsat textovku Jelně, že se zdržím."

"Jestli dorazí Milan, znamená to jediné. Musí být striptýz!", řekl Twain.

Virginie Woolfová se na Twaina přísně podívala. "Marku, ty jsi vážně nenapravitelný. Copak ti nestačí, že tu máš tolik fascinujících lidí, se kterými můžeš diskutovat o literatuře a životě? Proč se pořád tak upínáš na ty nejnižší pudy?"

Twain se zazubil. "Drahá Virginie, možná je to tím, že jsem strávil většinu života ve světě, kde se lidé museli upínat na ty nejnižší pudy, aby přežili. A teď, když mám konečně čas a klid na přemýšlení, zjišťuji, že mi ty zemité radosti docela chybí."

Kafka, který si mezitím srovnal kabelku na hlavě, se zamyslel. "Možná je to tím, že se bojíme čelit sami sobě. Striptýz, alkohol, vtipkování... to všechno jsou jen způsoby, jak uniknout před tím, co se odehrává v našem nitru."

Dostojevskij přikývl. "Má pravdu. Kolikrát jsem se i já snažil utéct před svými démony do víru vášní a hříchů. Ale nakonec jsem vždycky musel čelit sám sobě. A to bylo to nejtěžší."

Bulgakov zvedl oči od mobilu. "Pánové, nechte už té filozofie. Milan bude tady co nevidět a já mám pocit, že s ním přijde i pořádná dávka absurdity a legrace. Tak bychom se na to měli připravit."

V tu chvíli se otevřely dveře a do baru vstoupil Milan Kundera. V ruce držel knížku a na tváři měl svůj typický šibalský úsměv.

"Tak co, přátelé, už jste dočetli mou poslední knihu? Jsem zvědavý, co na ni řeknete."

Hemingway se rozesmál a šel Kunderovi naproti. "Milane, ty starý všiváku! Kde se couráš? Už jsme mysleli, že ses ztratil v nějakém francouzském bordelu!"

Kundera se zasmál a poplácal Hemingwaye po zádech. "Ale kdepak, Erneste. Já byl jen trochu nepřítomen, jak se na správného autora sluší a patří. Ale teď jsem tady a doufám, že si užijeme trochu té nezávazné lehkosti bytí."

Kafka si povzdechl. "Lehkost bytí? O čem to mluvíš? Vždyť bytí je ta nejtěžší věc na světě!"

Kundera se na něj usmál. "Franzi, Franzi... Ty se pořád tak trápíš. Zkus se na to podívat z té veselejší stránky. Třeba jako Twain. Slyšel jsem něco o striptýzu?"

Všichni se rozesmáli a bar se znovu rozezněl veselím a přátelským pošťuchováním, zatímco literární velikáni si vyměňovali historky a názory na život, smrt a všechno mezi tím.

Takže si ani nevšimli, že do baru těsně před půlnocí dorazila žena. Nádherná a vysoká. Vypadala jako bohyně.

Ale i kdyby si jí někdo všiml (a nedá se vyloučit, že Kundera si jí všiml, protože registráž krásných žen byla vždycky jeho silnou stránkou!), stejně by ji asi nikdo neznal.

Nebo ano?

Každopádně si u Heminwaye objednala drink a sundala si kabát. Bar jako by prozářila její krása.

"Pánově!", žekla nahlas, a všichni ztichli.

V tom náhlém tichu se všechny oči upřely na záhadnou krásku. Stála tam, s pohledem upřeným kamsi do dálky, jako by se dívala skrz stěny baru někam do hlubin vesmíru.

Kundera si odkašlal a promluvil: "Madame, smím-li se zeptat... kdo vlastně jste?"

Žena se usmála a její úsměv jako by rozjasnil celý prostor. "Jsem Múza, pánové. Múza, která vás všechny inspirovala a vedla vaše pera, když jste tvořili svá nesmrtelná díla."

Nastalo ohromené ticho. Spisovatelé se po sobě dívali, jako by nemohli uvěřit vlastním uším.

Kafka zašeptal: "Múza? Ale... jak je to možné? Vždyť Múzy jsou jen mýtus, metafora..."

Múza se znovu usmála. "Mýtus? Možná. Ale co je to mýtus, než pravda ukrytá za závojem fantazie? Vy všichni jste mě znali, i když jste si to možná neuvědomovali. Byla jsem tam, když jste bojovali se svými démony, když jste hledali smysl v absurditě života, když jste se snažili vyjádřit nevyjádřitelné."

Dostojevskij se zamračil. "Ale proč jste tady? Proč jste se nám ukázala až teď?"

Múza zvážněla. "Protože nastal čas, abyste pochopili jednu důležitou věc. Něco, co vám unikalo po celou dobu vašich životů i po nich."

Všichni se naklonili blíž, dychtivi slyšet, co Múza odhalí.

"Vaše díla, vaše myšlenky, vaše pochybnosti a zjištění... to všechno nebylo jen tak. Mělo to hlubší smysl, který vám možná unikal. Každý z vás byl součástí velkého plánu, velkého příběhu, který se odehrává za kulisami tohoto světa."

Sartre se zamračil. "Příběhu? Jakého příběhu? A kdo ho píše?"

Múza se tajemně usmála. "To je otázka, kterou si kladou všichni velcí spisovatelé a myslitelé. Kdo píše příběh našich životů? Je to Bůh? Osud? Náhoda? Nebo snad..." na chvíli se odmlčela, "...nebo snad někdo nebo něco, co je nad tím vším? Nějaká vyšší inteligence, která si s námi pohrává jako s figurkami na šachovnici?"

V baru zavládlo ohromeně ticho. Spisovatelé se dívali jeden na druhého, jako by jim začínalo svítat něco, co jim dosud unikalo.

Múza pokračovala: "Vaším úkolem, pánové, nebylo jen psát knihy. Vaším úkolem bylo připravit lidstvo na pravdu. Pravdu o tom, že nejsme sami. Že existují síly a bytosti, které nás přesahují a které možná řídí naše osudy. A že jednoho dne, možná brzy, se tato pravda odhalí všem."

Kafka polkl. "A co se stane pak?"

Múza pokrčila rameny. "To nikdo neví. Možná se svět změní k nepoznání. Možná se ukáže, že všechno, co jsme považovali za realitu, byl jen sen nebo iluze. Možná se probudíme do nové, vyšší formy existence. Anebo možná zjistíme, že jsme jen postavy v něčí fantazii, v nějakém kosmickém románu, který píše bytost, jejíž podstatu nedokážeme pochopit."

Nastalo dlouhé ticho. Každý přemítal nad tím, co právě slyšel. Nad skutečností, která byla tak ohromující, že si s ní nevěděli rady.

Múza dopila svůj drink, oblékla si kabát a zamířila ke dveřím. Před odchodem se ještě otočila. "Nebojte se, pánové. Ať už nás čeká cokoli, budeme tomu čelit společně. Jako spisovatelé, jako myslitelé, jako ti, kteří se nebáli klást ty nejtěžší otázky a hledat na ně odpovědi. A kdo ví? Možná na konci všeho najdeme něco, co nás přesahuje. Něco, co dá smysl všemu tomu absurdnímu a krásnému chaosu, kterému říkáme život."

S těmito slovy Múza zmizela ve dveřích a bar se ponořil do tíživého, přemítavého ticha. Spisovatelé seděli, upíjeli své drinky a v duchu se vyrovnávali s odhalením, které otřáslo základy jejich světa.

A kdesi v dálce, za hranicemi času a prostoru, se možná někdo usmíval. Někdo, kdo držel v rukou pera jejich osudů a psal příběh, jehož smysl a konec zůstával zahalen tajemstvím.

A o několik hodin později, to už bylo asi ráno a venku, kdyby v tomhle baru samozřejmě nějaké venku existovalo, už začínalo svítat.

"Takže to dneska bylo i se striptýzem," prohlásil barman a umyl sklenice po poslední rundě.

"Ano, ale ne tak docela, jak jsme čekali," řekl zamyšleně Kundera. "Byl to spíš striptýz našich iluzí, našich jistot. Múza nám odhalila něco, co možná změní náš pohled na všechno."

Hemingway pokrčil rameny. "Změna pohledu, neměnný pohled... Na tom nesejde. Hlavní je, že jsme tady, že máme jeden druhého a že máme příběhy, které můžeme vyprávět."

Bulgakov se usmál. "A že máme někoho, kdo naslouchá. I kdyby to byl jen nějaký kosmický vypravěč, který si s námi pohrává."

Kafka dopil své mojito a prohlásil: "Možná je tohle všechno jen sen. Ale víte co? Je to ten nejlepší sen, jaký jsem kdy měl. Sen, ve kterém nejsem sám, ve kterém mám společníky na cestě absurditou bytí."

Woolfová se zasmála. "Tak to by bylo poprvé, co se ti zdá něco příjemného, Franzi."

Všichni se rozesmáli, i Kafka. Smích se rozléhal barem, který se pomalu nořil do ranního šera.

A pak, jeden po druhém, spisovatelé odcházeli. Mizeli ve dveřích, jako by se rozpouštěli v proudu času a prostoru.

Nakonec zůstal jen Hemingway. Dopil poslední sklenici, típl cigaretu a obrátil se k barmanovi.

"Víš, Erneste, možná je to všechno jen fikce. Ale je to ta nejlepší zatracená fikce, jakou jsem kdy žil."

S těmito slovy odešel, a bar se ponořil do ticha. Světla zhasla, židle zůstaly prázdné.

Ale příběhy, ty zůstaly. Vznášely se ve vzduchu, čekaly, až je někdo zachytí, až je někdo znovu převypráví.

Protože v tom spočívá nesmrtelnost spisovatele. Ne v jeho těle, ne v jeho jméně, ale v jeho příbězích.

A dokud budou příběhy, budou i oni. Navždy živí v mysli čtenářů, v srdcích snílků.

Navždy spolu v tom zvláštním, magickém prostoru mezi realitou a fantazií, mezi životem a fikcí.

V baru na konci vesmíru.

(Přepis celé konverzace si můžete přečíst zde. Na závěr jsem nechal Claude 3 povídku “zeditovat a přepsat, případně zkrátit”, takže na konci najdete ještě jednu “vypulírovanou” verzi. Ale mně se víc líbí ta původní, ve které jsme se ve psaní střídali. Jo a připomínám, přijďte na workshop, jestli vás tohle objevování “talentů” AI baví.)