Nejdřív výhrada, či nápad pro příště: režisér Iñárritu měl Toma Cruise obsadit do hlavní role v naprostém utajení, jako neznámého, ale talentovaného čtyřiašedesátiletého herce. A tohle tajemství měl divákům odhalit až v závěrečných titulcích. S naléhavou prosbou, aby tajemství zůstalo dalším divákům nevyzrazeno, podobně jako se to s pointou v devadesátých letech podařilo filmu Šestý smysl.
Cruise coby tloustnoucí a plešatící ropný magnát s texaským přízvukem je sám o sobě nejlepším vtipem tohoto filmu, a to, že od začátku víme, kdo ho hraje, je spíše rušivé. Zbytečně moc energie divák vydává na to, aby stále kontroloval, co z Toma Cruise „zbylo“, a jak perfektní práci maskéři odvedli. A jestli herec hraje postavu geniálně, anebo manýristicky, a jestli celý účel téhle věci bylo, aby za roli dostal Oscara.
Je to samoúčelné? Těžko říct. Vtipné je to spíš ex post: obsazení jedné z největších hvězd nepochybně pomohlo sehnat na film peníze (rozpočet se odhaduje na 160 až 180 miliónů dolarů a Warner Bros. přihodili dalších sto miliónů na marketing), diváci však nakonec hvězdu neuvidí.
Druhý vtip následuje v závěsu: diváci na Digger nechodí. První víkend utržil celosvětově 20 miliónů dolarů, druhý víkend spadly tržby o dalších šedesát procent a po dvou týdnech je film na 35 miliónech. Aby se zaplatil, potřeboval by podle Variety vydělat 350 miliónů (kina si nechávají zhruba polovinu z každé vstupenky), studio tvrdí, že by stačilo 300. Variety odhaduje konečnou ztrátu na 245 miliónů dolarů.
Cruiseův minulý film, Top Gun: Maverick z roku 2022, vydělal půldruhé miliardy a Cruise - slovy Stvena Spielberga - „zachránil Hollywoodu zadek“. Cruise převlečený za ošklivého, byť charismatického miliardáře tentokrát Hollywoodu spíš pouští žilou, a pokud bude mít Variety ve svém odhadu pravdu, bude z toho jeden z největších filmových propadáků v dějinách.
Teď k samotnému filmu: Digger Rockwell je miliardář s dobrými kontakty do Oválné pracovny, který těžbou v Grónsku spustí globální katastrofu, a pak se sám vydá na misi zachránce planety. Ve filmu defiluje bizarní galerie postav: pološílený prezident s nádorem v řiti, podivínská sestra i nebohý vědec indického původu. A taky kočka, které je dvě stě let, přepočteno na „lidské roky“, a AI nástroj Fireball, který ve veřejném prostoru blokuje nepovolená slova, třeba „katastrofa“ nebo „ledovec“.
Celé je to jako ročníkové cvičení filmové školy, lepší než FAMU, ale ne o moc. Teď mluvím o nápadu a žánru, ještě ne o celkovém dojmu z filmu.
Iñárritu je mexický režisér (ročník 1963, tedy o rok mladší než Cruise), který se proslavil zejména svým prvním filmem Amores Perros (2000), já považuju za geniální film Birdman (2014), černou komedii o vyhořelém hollywoodském herci (Michael Keaton), který chce získat ztracený respekt rolí v divadelní hře na Broadwayi. Birdman je mimochodem fascinující i proto, že patří mezi filmy natočené jedním kontinuálním záběrem.
Iñárritu si prostě rád klade překážky, často formální a filmařské, u kterých nás cyniky napadá: nedělá to jen proto, že ví, že tím ohromí publikum a poroty na filmových festivalech? Asi ano.
Ale teď k tomu nejdůležitějšímu. Jak se povedl Digger?
První pocit: film naplnil mé nejhorší obavy. Je vtipný přesně na té hranici, kdy si nejsme jistí, jestli se můžeme smát veřejně a nahlas, abychom se neznemožnili, že se smějeme nevhodně. Možná ano, možná ne. Od začátku do konce je film průhledně propagandistický a slouží jedné a jediné myšlence, která zní, že oligarchický kapitalismus je veškeré zlo světa, a vede nás k apokalypse. Slíbené zvraty a překvapení se nekonají, všechno je očekávatelné. Včetně „překvapivého“ konce, který přijde společně s titulky a rádoby soulovou odrhovačkou „What Have They Done to My Song Ma“ (a kterou si pak budete broukat ještě na schodišti z kina).
Jenže pak přišel druhý pocit, spíše zjištění: jakkoli nesnáším filmy delší než 100 minut (a od režisérů beru jako základní slušnost vejít se do něj), a Digger trvá 128 minut, při zmíněných titulcích jsem si uvědomil, že jsem se celou dobu skvěle bavil. A že bych to klidně vydržel i dalších třicet minut. Protože Digger možná je schematický, doslovný a plný klišé, ale zároveň je to zábava. A když zapomenete, že ten bizarní chlápek v hlavní roli je Tom Cruise, zamilujete se do něj.
Takže: necítím se podvedený ani okradený. Chápu, proč se spoustě lidí ten film nelíbí, a proč na něj asi nebudou moc chodit. Proč se do Iñárritovy filmografie i celkově do kinematografie zapíše spíše jako neúspěch a střela mimo terč. Nebo minimálně mimo střed terče, kam se každý režisér chce trefit.
Ještě jednou k byznysu k penězům: Digger byl posledním filmem Warner Bros. před fúzí s Paramountem a šéfové studia Mike De Luca a Pam Abdy, kteří byli ještě loni hrdinové (vsadili na původní filmy, One Battle After Another získal Oscara za nejlepší film, Sinners ovládli kina), letos po sérii propadáků skončili.
Nový kolos jménem Skydance bude podle analytiků točit spíš věci, které se vyplatí, než věci, které „se vzpírají snadnému popisu“, jak Digger diplomaticky popisují někteří z nich. Je v tom skoro “inñárritovská” ironie: satira o magnátovi, jehož nenasytný vrt spustí katastrofu, sama spustila katastrofu. Jen ne klimatickou, ale účetní. Což ty, kteří to platí, zjevně bolí mnohem víc.
Ale mě to bavilo, možná i proto, že v ideologii kolem klimatu nemám žádného koně v dostihu, že mě neuvádí do varu ani propagátoři „Green Dealu“, ani jeho odpůrci, a že jsem tenhle problém vypustil z množiny otázek, na které se budu snažit najít odpověď.
Je to osvobozující. A paradoxně, z filmu, k jehož natočení nejspíš vedly ideologické pohnutky, to dělá obyčejně zábavnou a elegantně natočenou legraci. Warner Bros. se po zdrcujících recenzích pokusili film zachránit kampaní „rozhodněte se sami“. Diváci se zatím rozhodli spíš zůstat doma. Já si myslím, že dělají chybu. Návštěvou nevyřešíte žádný závažný problém ani nezlepšíte svět. Ale dost možná vám udělá hezký večer. Což není v porouchaném světě málo.

