Potřebujete vědět, kdy naše civilizace ztratila veškerou naději?

Ilustrační fotografie, pořízená na přelomu roku v belgickém Gentu. Ale velmi dobře popisuje stejný problém.

Vím přesně, kdy začal konec civilizace. Bylo to v momentě, kdy hlavního designéra některého z velkých výrobců sprchových armatur (vůbec nevím, jestli se tomu tak říká) napadlo, že je čas na to začít dělat věci jinak.

Konkrétně knoflíky ve sprše, kterými se reguluje, jestli vám a) poteče voda teplá, nebo studená, a b) jestli poteče ze sprchy nahoře, nebo z kohoutu, případně ruční sprchy dole.

Od dob, kdy se v rozvinutých zemích stala běžnou teplá voda, tedy dlouhá desetiletí, to funguje tak, že máte dva kohouty. Jeden červený, obvykle vlevo, a druhý modrý. Je zřejmé, že červeným pouštíte teplou a modrým studennou. Plus je tam páčka, která v poloze žene vodu nahoru, a v poloze dole dolů.

Elementary, dear Watson!

Nudné, procedil mezi zuby zmíněný designér, pravděpodobně absolvent prestižní školy designu nebo užitého umění. Nebo tak si to představuju. A rozhodl se to udělat jinak. Inovativně, nečekaně a hlavně nelogicky.

Ten člověk pojal regulaci vody ve sprše napůl jako umělecké dílo a napůl jako hlavolam. Chci jasně napsat: nijak toho člověka neviním. Hlavně ani netuším, kdo by to mohl být a v jaké firmě byl zaměstnaný. 

Je zjevné, že to byl blázen, ale to se jednotlivcům občas stane. Úkolem společnosti je moudře pokývat hlavou, zatrhnout mu jeho nápady a případně říct: “Dej si pauzu, chlapče, a uvidíš, že budeš v pořádku.”

Jenže to se nestalo, evidentně. Naopak se přidali další designéři, z jiných firem, a výsledkem je, že dnes máme k dispozici desítky, možná stovky originálních řešení, jak si pustit vodu, když se chcete osprchovat.

Jenže to nechcete. Problém je v tom, že ve skutečnosti nemáte tušení, jak si tu vodu pustit.

Existuje dobré pravidlo. Dokonce tak dobré, že kdybyste se snažili napsat stovku těch nejdůležitějších pravidel pro život, tak bude mezi nimi. Možná hodně na začátku.

Zní: Když něco funguje, tak to nevylepšuj.

Ještě jednou, s emocemi, což prý usnadňuje pochopení: Když něco funguje, tak se do toho neser.

Celé to samozřejmě píšu proto, že když jsem dnes v Ostravě v hotelu vlezl do sprchy, a zkusil se osprchovat teplou, pokud možno skorohorkou sprchou, tak se zničehonic spustila ledově studená voda ze sprchy nad mou hlavou.

Mohl jsem leknutím umřít, vy kreténi.

…

K tomu ještě dodatek. Ten hotel se jmenoval Stračena City Hotel, a berte tento článek jako způsob, jak se dozvědět, že je to asi nejlepší hotel, ve kterém jsem zatím v Ostravě spal.

Navzdory té debilní historce ráno ve sprše.

Měl jsem čtyřicetimetrový, velmi vkusně a elegantně zařízený pokoj, zhruba za polovinu ceny, za kterou nabízel třikrát menší pokoj nedaleký Imperial (200 metrů) nebo můj oblíbený Mercure (cca 500 m).

Naprosto skvělé.

V čem je háček, nebo vysvětlení? Ve Stračena City není lidský personál. Žádná recepce, žádný hotelový bar otevřený do dvou. Když si pokoj rezervujete a zaplatíte, přijde vám esemeska, ve které je kód, jak se dostat přes vchodové dveře, a pak další kód, jak získat klíče od pokoje.

Ráno při odchodu klíče hodíte do schránky vedle vchodových dveří.

Geniální pro introverty, celkem atraktivní obecně pro všechny. Nemusíte stát frontu, s nikým se dohadovat, všechno jede “samo” a jakoby “po másle”.

Byl jsem z toho nadšený. Opravdu všem ten hotel doporučuju, poměr cena/výkon je famózní.

ALE zároveň jsem si celou dobu říkal. Je to opravdu přesně to, co chci? Nebyl bych radši, kdyby dole místo dlouhé opuštěné chodby byla recepce, kde je člověk, ideálně hezká mladá žena, která vám je ochotná a připravená pomoct?

A co když budu chtít pokoj vyměnit, protože ve vedlejším pokoji budou nahlas souložit turisté z Británie? Nebo si budu chtít objednat láhev šampaňského, abych šokoval manželku? Nebo chtěl přikrývku navíc? Případně měl jakékoli jiné, třeba i nesmyslné přání?

Splní ho nějaký AI chatbot? Anebo bude na telefonu smutný a otrávený člověk, který mně s vyčerpaným výrazem přiveze za půl hodiny z Havířova peřinu navíc?

Nemám na to odpověď.

Hodně se v poslední době věnuju umělé inteligenci. A je mi jasné, že tohle je jen verze fundamentální otázky, na kterou budeme v následujících letech hledat odpověď.

Co chceme? Chybujícího, drahého a často iritujícího člověka, anebo chladně profesionálního a neomylného robota? Který taky někdy chybuje, ale zároveň není úplně jasné, jestli chcete řvát a odehrát falešný hysterický záchvat pro někoho, který vám emoce tak maximálně hezky zahraje?

Co chceme?

Napište, zajímá mě to.

A až pojedete do Ostravy, víte, kde máte bydlet. Bylo to fakt super. Teda až na tu sprchu.