Podzim ve Vídni může být slunečný i deštivý, ale teď je zamračeno. Jsou čtyři odpoledne, a je konec října, takže v bytě na Laimgrubenstrasse číslo 4 se už musí svítit. Konec října roku 1914.
Na podlaze leží žena. Je natažená na matraci a ruce má zvednuté nad hlavu. Na sobě pestré šaty jakoby poskládané z různých barev. Jsou křiklavě atraktivní, na tu dobu by se řeklo, že skoro až vulgárně. Myšleno ty šaty. Dívka je krásná a nad ní na štaflích stojí čtyřiadvacetiletý muž s tužkou v ruce.
Kreslí si “poznámky”, proč ne.
Těmi štaflemi si samozřejmě nemůžeme být jisti. Ale na obraze každopádně bude žena vleže pohledem shora. Bude se propadat, anebo vznášet? To taky nevíme. Avšak že Egon Schiele stál na štaflích, napíše jeden italský časopis o umění. Tak proč se o tom hádat?
Co víme jistě, je to, že šaty jsou z Wiener Werkstätte. Dílnu v roce 1903 založili architekt Josef Hoffmann a malíř Koloman Moser. Platil to Waerndorfer, bohatý průmyslník, který o necelých deset později kvůli tomuhle podniku zkrachuje. A odjede do Ameriky.
Ale to je ještě daleko. Teď jsou věci z Wiener Werkstätte hitem vídeňské smetánky. Luxus pro vyvolené. Ruční práce, důraz na kvalitu. Idea je taková, že všechno, co si pořídíte, je umělecké dílo. Německy Gesamtkunstwerk, a v jednom stylu máte dům, nábytek, příbory i lampu. Taky oblek, ale i lžičku v kávě, jistěže vídeňské, a bílý kapesníček v náprsní kapse.
Dílny nabídnou práci pro umělce, Klimt tu má velké zakázky. Ale vydělat si můžou i mladí, třeba Schiele.
Žena ležící na matraci, na kterou se dívá shora, je chodící reklama Wiener Werkstätte. Je jejich nejlepší zákaznice. Hoffman jako architekt navrhl byt, šaty jeho žák Wimmer-Wisgrill. Mimochodem, první dámské šaty z dílen se začaly prodávat v roce 1910 v Karlových Varech. Každý kus nesl značku WW a jméno návrháře i krejčího.
Víme, že v šatech od Wimmer-Wisgrilla ženu maloval Klimt. Od koho byly šaty, v kterých leží na matraci pod Schielem na štaflích, přesně nevíme.
Ale jsou krásné. Ty šaty.
Pojďme už k té ženě, panebože, vždyť ona je v tomhle příběhu ta nejdůležitější. Schiele jí říká Fritzi. Je milenkou Hanse Böhlera, muže, který v tomhle bytě zaplatil i nábytek, který je teď momentálně odstrčený ke zdi. Taky navržený od Hoffmanna, pochopitelně.
Böhler je o šest let starší než Schiele, jsou přátelé, oba studovali na Akademii a vystavovali v Kunstschau. Údajně sdíleli i ateliér v Českém Krumlově, ale na tom se archívy neshodují. Pro Schieleho je nakonec důležitější Hansův bratranec Heinrich. Ten má peníze. Platí si u Schieleho hodiny malování, platí mu barvy i modelky. Koncem roku Schiele napíše matce: konečně mám pocit, že se začínám dostávat z nejisté existence.
Ale to jsem už zase zapomněli na ni, na ženu v křiklavě barevných šatech.
Fritzi je Friederike Maria Beerová, je jí třiadvacet, je dcera majitelky známého podniku Kaiserbar, kam chodí herci a malíři. Nedávno se vrátila z cesty po Americe, kde byla s Hansem i Heinrichem. Touží po nesmrtelnosti. I proto teď leží na podlaze s rukama sepnutýma nad hlavou. K nesmrtelnosti vede nepohodlí.
Venku je válka, jak už jsme říkali, je podzim 1914. Je to čerstvá věc, ale už teď je jasné, že to nebude dobré. V září Lvov obsadili Rusové, z Haliče se do Vídně valí uprchlíci, na nádraží z vlaků vystupují ranění. Egona Schieleho do armády nechtěli, má prý slabé srdce.
Za rok ho už chtít budou.
Ale teď je venku válka jen čtvrrok stará a padá soumrak. V bytě na Laimgrubenstrasse bydlí Fritzi, Schiele má ateliér pět kilometrů odsud, u Schönbrunnu. Z okna pod střechou vidí do protějšího domu, kde bydlí slečny Harmsovy. Začíná s nimi opatrně flirtovat, zdá se, že by jedna z nich mohla být “dobrou partií”.
Ale zatím na něj doma čeká Wally. S Walburgou Neuzilovou se Schiele senámil v roce 1911, bydleli spolu v Českém Krumlově, ale tam se místním nelíbilo soužití mladého umělce s nesezdanou milenkou. Odstěhovali se do Neulengbachu, kde byl Schiele odsouzen za vystavování erotických kresb v místnosti přístupné dětem. Strávil za mřížemi 24 dní.
Wally ho milovala a také prodávala jeho obrazy. Ale nebyla “dobrou partií”, Schiele se chtěl oženit “výhodně”, jak napsal do jednoho z dopisů v té době. A když se v roce 1915 zasnoubí s Edith, jednou ze sester Harmsových, oznámí to Wally v kavárně. Nabídne jí, že by se mohli dál stýkat, třeba i jezdit na společné dovolené, ale ona odmítne.
V létě 1915 ho také odvedou jako dobrovolníka do armády. Narukuje v Praze, kam s ním odjede už Edith, a bude bydlet v hotelu, a výcvik absolvuje v Jindřichově Hradci. Pak se pokojně vrátí do Vídně. Na frontu nikdy muset nebude. Bude kreslit ruské důstojníky v zajateckém táboře i sklady v zásobovacím útvaru.
To vše později. Teď už má nakreslené črty ležící Fritzi a sleze ze štaflí k plátnu. Je skoro dvoumetrové, sto devadesát na sto dvacet centimetrů, vyšší než Fritzi. Maluje olejem, nejdřív obrys postavy, pak barvy šatů. Studií je snad devět, ty divoké barvy prý nejdou moc dobře dohromady.
Na obraze je jen Fritzi v těch šatech. Chybí místnost i nábytek. Chybí soumrak za okny a chybí i válka. Na obraze je jen okrové prázdno a žena, kterou už nebaví ležet, ale ještě se nerozhodla vstát. Matrace je taky pryč.
Příští rok Fritzi řekne Klimt: “Co ode mě chcete? Vždyť vás zrovna namaloval Schiele!” Ale stejně ji taky namaluje. Portrét Frederike Beerové tedy namalují oba. Na tom Klimtově je Fritzi obklopená čínskými bojovníky, volný není ani centimetr. Dva portréty jedné ženy: jeden prázdno miluje, druhý se ho bojí.
Kunsthistorici napíšou, že pro Schieleho je prázdno autoportrétem jeho vlastní nervozity.
Je to možné. Ale už méně se píše o tom, jak dlouhý a zajímavý život Fritzi čekal. V polovině třicátých let odcestuje do New Yorku, kde povede galerii a bude pomáhat malířům prchajícím před nacisty. Kolem roku 1970 své oba portréty prodá a odstěhuje se na Havaj. Tam v devadesáti v roce 1980 zemře.
Víc jak šedesát let po Schielem, který umírá 31. října 1918 na španělskou chřipku. ři dny po své ženě Edith, jedné ze sester z protějšího domu.
Teď je ale podzim 1914. Schiele namočí štětec do černé barvy. Zbývá mu dokončit obrys vztyčené paže. V tu chvíli se ve dveřích objeví služka. Podívá se na obraz. Milostivá vypadá, jako by ji pokládali do hrobu, zachichotá se.
Spouštěli do hrobu, nebo vytahovali na nebe, záleží, co si vyberete. Vždycky si můžete vybrat.
Dole na ulici prodává kamelot noviny. Konec války v nedohlednu, slyší Schiele mladý nakřáplý hlas. Myje si štětce v terpentýnu, služka odnáší matraci a Fritzi se protahuje. Večer ji třeba Hans vezme tančit, co my víme.
Nesmrtelnost ji nečeká. Ale dlouhý život ano.