Pokus o seriózní debatu: Opravdu nemáme tak moc rádi EU? A proč?

Prosím, odpovězte v komentářích.

Napadá mě jediné vysvětlení: jestli existuje něco jako “historická” nebo “kolektivní” povaha, pak je u nás v Česku daná tím, že jsme většinu historie byli pod něčím vlivem. Vepsalo se to do našeho chování i myšlení. A že jsme - v rámci mentální sebeobrany - dospěli k tomu, že je to vlastně pohodlné. Dává nám to šanci si myslet: “Kam jsme to mohli dotáhnout, nebýt Rakouska/Ruska/kohokoli? Co všechno jsme mohli dokázat?”

Tím pádem nám vyhovuje vidět v EU dalšího poručníka. Nechceme EU rozbít, protože úplně přesně nevíme, co bychom dělali pak, a navíc se nám žije dobře, že ano. Jsme malá země, a to, že si neklademe velké cíle, si omlouváme tím, že to ani nejde. Co s velkými cíly, když vám někdo velký pořád dýchá na záda? Ale můžeme mrmlat, používat svůj skvělý a vyhlášený smysl pro humor (to píšu bez ironie), být smějící se bestie. To umíme. A jakkoli EU ničím takovým není, tak jsme si tak v hlavách aspoň takhle stvořili.

Nevysmívám se tomu, vlastně to nemyslím ani jako kritiku. Jak mi někdo loni říkal v podcastu, už to, že jsme jako národ/země tak dlouho přežili, malí a uprostřed Evropy, je důkazem ohromné životaschopnosti a kvalit. Schopnost přežít a přizpůsobit se je to, co se v přírodě (v evoluci, viz Darwin) přece počítá. To vidím jako důvod, proč na otázku na EU příkáme většinou: “opatrně proti”. To je naše kolektivní nastavení. Spíš vždycky “proti”, a hlavně “opatrně”.

Když jsme zmínil humor, tak v tom českém hraje důležitou roli ironie. Podobně jako v britském. Ale u Britů je to vyvážené sebevědomím a sebejistotou velkého národa. To nám chybí. Bojíme se patosu, ale i hrdinství a ideálů. Jsme polekáni tím, že se ukáže naše malost, a máme strach z velkých emocí, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Neumíme plně a nekompromisně nenávidět, dokonce ani ty, kteří nás opravdu utlačovali. Naší polohou je nejčastěji “radostná neláska”, a řekl bych, že tu cítíme i k EU. Plus je v tom snaha být vždy tak nějak “nad věcí”, a kritikou poměrů projevovat sofistikovanost, byť mnohdy falešnou.

Nebo vidíte jiný důvod, proč jsme s EU - s výjimkou specifického Řecka - nejmíň spokojeni ze všech? Nejsem žádný EU nadšenec, dělám si z EU rád legraci (jsem taky Čech, že jo, a třeba ta připoutaná víčka na lahvích jsou fakt legrační!), ale když se dívám na to, co se v téhle zemi stalo po našem vstupu do EU v roce 2004, a má s EU něco společného, tak vidím v podstatě jen pozitiva.

Seriózní dotaz: dokážete napsat aspoň jeden argument nebo jednu prokazatelnou a dostatečně významnou věc, která změnila náš život po vstupu do EU k horšímu? Od těch velkých (bezpečnost, byznys, cestování atd.), ale klidně až po ty drobné, zcela praktické, každodenní. Kdy vás za posledních 22 let napadlo a řekli jste si, upřímně a přesvědčeně: “Neměli jsme do té EU vstupovat!”?? Díky za věcnost.