”A co si dáte na pití?”
Slyšel jsem tu větu za den a půl v Ostravě snad pětkrát, což dokazuje dvě věci: 1) že mám nejspíš malilinký problém s pitím (jakkoli ta otázka zazněla dvakrát dopoledne, a objednaným pitím byla v jednom případě káva a v druhém kole), a 2) že se to takhle asi na severní Moravě říká.
Možná i jinde.
Přemýšlel jsem o tom večer “na hotelu”, kde jsem si dal dole v restauraci něco malého “na jídlo”, a pak jsem konečně zaparkoval “na pokoji”.
”Co si dáte na pití?”, zeptal se mě číšník v pražské restauraci Bruxx o den později. Zašli jsme si tam se ženou na večeři.
“Myslíte k pití?”, zeptal jsem se.
”Prosím?”, zeptal se zdvořile číšník.
A já řekl: “My v Praze říkáme k pití.”
Jenže to už mi zároveň v hlavě znělo: “Opravdu jsi takový idiot, a říkáš to nahlas?”
Zachytil jsem pohled své ženy, opakující neslyšně v podstatě totéž.
”Moc se omlouvám,” řekl jsem.
”Ne, já jsem rád, že jste mě opravil a budu mluvit bez chyb!”, řekl číšník, nejspíš sarkasticky, ale nemůžu vyloučit, že to byl c…