Ty mraky, panebože, na těch je něco krásného a opravdového. Město Delft, ulice Hooikade neboli Senné nábřeží, je třetího září 1659, osm hodin ráno.
Nebo čtvrtého. Astronom David Olson z Texasu, který si udělal živnost z toho, že datuje obrazy starých mistrů podle oblohy, si je celkem jistý hodinou, méně už rokem. Proto ve studii z roku 2010 tvrdí 1659. Nebo o rok víc, možná i o dva. Ale může se mýlit, samozřejmě.
Nehledě na to, že Vermeer je pomalý. Vybral si jeden moment, ale malovat mohl celé týdny. Naštěstí jsou na obraze hodiny, byť ty na Schiedamské bráně mají jen jednu ručičku. Ukazuje buď sedm pryč, nebo skoro osm.
A podle světla je ráno. Tím to berme jako vyřešené.
Johannes Vermeer stojí v prvním patře domu. Podle historických map stála v té době na Senném nábřeží jen jedna stavba, nejspíš hostinec. Malíř tu pozoruje město. Plátno o rozměrech metr na metr dvacet bude malovat doma. I to se jen domníváme.
Ale něco víme jistě.
Pod oknem je písečný břeh se zakotvenou lodí, naproti dvě brány. Schiedamská s hodinami a Rotterdamská se dvěma věžičkami. Město je ve stínu, jen na věž Nového kostela už dopadá slunce.
Dalo by se napsat, že je dobrá doby na to být Holanďanem. Vilém II. zemřel náhle v roce 1650, anglický král Karel II. Stuart je někde v cizině. Provincii Holland řídí obchodníci, jejichž mozkem je Johan de Witt. Matematik a zastánce svobodného trhu a míru, protože válka kazí byznys. Nebude mít dobrý konec, ale rok 1672, kdy ho dav v Haagu zlynčuje a rozseká, je ještě daleko.
Deft je “to nejsladší město, s mostem a řekou v každé ulici”, napíše si do deníku Samuel Pepys. V roce 1654 tu do vzduchu vyletěl sklad střelného prachu a vzal s sebou několik domů. I malíře Carela Vabritia, kterému bylo dvaatřicet. Básník Arnold Bon později napíše, že z jeho popela povstal Vermeer jako Fénix.
Je mu teď šestadvacet. Syn hospodského. Točil pivo v hospodě Mechelen, pojmenované po belgickém země, na náměstí v Deftu pod věží. Otec zemřel a rodina zchudla, ale pivo tam stále točí Vermeerova matka.
On sám bydlí u tchyně na Oude Langendijk, protože se v roce 1853 oženil s katoličkou z Goudy a její matka byla bohatá. Se sňatkem původně nesouhlasila, protože společensky nebyl Vermeer na úrovni a hlavně byl z protestantské rodiny. Ale peníze umějí ukázat cestu, a tak Vermeer asi konvertoval a se ženou pak bydleli u matky vedle jezuitů.
Měli patnáct dětí, čtyři zemřely ještě malé, jak tehdy bylo celkem běžné. Jedenáct Vermeera přežilo. Nejspíš. Jistě to nevíme, protože katolické křty se v Delftu neevidovaly. Rodinu v podstatě vydržovala tchýně.
S obrazem je spojena malá záhada, podobně jako s několika dalšími Vermeerovými malbami, a také hádka kunsthistoriků. Někteří totiž soudí, že při malování používal vynález zvaný camera obscura. Můžeme si ho představit jako předchůdce pozdějších fotoaparátů, jen se tu nic nezaznamenávalo.
Kamerou je tmavá místnost s malým otvorem a čočkou v jedné stěně. Tou prochází světlo a převrácený obraz toho, co je na druhé straně, se promítne na další stěnu. Vlastně je to taková prehistorická promítačka. V tomhle případě mohla být kamerou celá místnost s výhledem na město.
A Vermeer sedí v komoře za ní, a vlastně jen obkresluje obraz, který dopadá na plátno. Máme pro to důkazy? Žádné nejsou, určitě ne přímé. Ale náznaků jsou spousty. Třeba: Vermeerův soused Leeuwenhoek se v optice vyznal a jeho koníčkem bylo broušení mikroskopů. Nebo: nedochovaly se řádné pomocné kresby ani črty, nejsou ani pod malbou na plátnech.
Obrazy přitom mají zcela bezchybnou perspektivu. Měl Vermeer tak přesné oko a jistou ruku? Není to vyloučeno. Můžeme mít různé teorie, umění to neškodí a obchodu každá záhada pomáhá.
Co bude dál, Vermeer neví, my ano. Zemře v roce 1675 ve třiačtyřiceti. Na co? To není jisté. Ze zdravého člověka byl mrtvý za den a půl, napíše Catharina. Diagnóza se nedochovala, máme jen zápis z pohřbu v Oude Klerk 15. prosince 1675, spekuluje se o infarktu nebo mrtvici. Důvodů mohly být spousty, vedle hádek s tchýní určitě i finanční těžkosti.
Vermeer měl poslední roky života dluhy, což dokládá žádost Cathariny o úlevu od věřitelů z roku 1677. Zástavou drželi někteří obrazy: třeba pekař měl dva za 617 zlatých, což se odhaduje na dva roky chleba pro velkou rodinu. Další tisíce dlužil Vermeer obchodníkům. Catharina část obrazů převedla na matku, aby je zachránila, což se však nepovedlo. A v dubnu 1676 požádala o insolvenční řízení. Správcem se stal soused Leeuwenhoek.
Obraz šel v roce 1696 v Amsterdamu do dražby jako „Město Delft v perspektivě, viděno z jižní strany", a vydražil se za dvě stě zlatých, nejvíc z jedenadvaceti Vermeerů. V roce 1822 ho za 2 900 zlatých koupil stát.
V roce 1902 před ním jako u vytržení bude stát Marcel Proust a napíše, že právě viděl nejkrásnější obraz na světě. Dvacet let poté si stárnoucí spisovatel Bergotte, Proustovo alter ego z Hledání ztraceného času, kdesi přečte, že na obraze je “malý kousek žluté zdi”, který je namalován tak, že představuje absolutní krásu. Bergotte jde na výstavu a při pohledu na obraz se mu zatočí hlava, protože si s bolestnou naléhavostí uvědomí, že TAKHLE měl psát.
Pak upadne v galerii na zem a zemře.
Proustologové se dodnes přou, co žlutého na obraze vlastně spisovatel myslel: střechu, zeď na kraji, nebo se mýlil, případně si to vymyslel, protože žádná žlutá zeď vlastně na obraze není?
Možná ji jenom nevidíme, na rozdíl od Prousta. Třeba tam je, ukrytá pro jiný než běžný pohled. Třeba proto je tak bolestně krásná a dokonalá. Nevíme. Město, které se před pěti lety otřáslo výbuchem, má na obraze naprostou stabilitu a jistotu. Tchýně, děti i dluhy, to vše je na opačné straně řeky. Jsou v domě, který se na obraz nevešel, kousek od věže, kterou vidíme.
Nic se ani nepohne, zato z mraků máme pocit, že jsou v pohybu. A že jestliže teď slunce osvětluje věž, za chvíli se ponoří do stínu a slunce prozáří kotvící loď.
Je to pro Vermeera útěk? Klidně může být.
Představme si: o mnoho týdnů později, už v dílně, namíchá olovnato-cínovou žluť, vezme malý štětec a opře se jím oplátno. Zlehka, ale s jistotou udělá malou plošku. Menší než palec. Střecha mezi dvěma stíny, hned vpravo od mostu. Šestadvacetiletý syn hospodského maluje a netuší, že podle této plošky bude noc před svou vlastní smrtí v roce 1922 dopisovat slavný spisovatel slavnou scénu do svého románu
Zoufalý z toho, že ve své tvorbě nedosáhl dokonalosti. A s vírou, že tou dokonalostí může být jediný pohyb štětcem.
Vermeer štětec odloží. Zdola jsou slyšet děti a tchyně říká zvýšeným hlasem, že se bude podávat oběd. Věž Nového kostela má nové zvony od zvonaře Hemonyho a Delft teď každou čtvrthodinu ví, kolik je.
Ty zvony nevidíme. Ticho vypadá na obrazech líp.
Pekny text!