Pláču. Ale nikomu to neříkejte. (Před třiceti lety zemřel Karel Kryl, jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě.)

© Ivan Malý

Zmáčkl jsem zvonek. Nic. Pak ještě jednou. Zase nic. S jistou stydlivostí jsem stiskl zvonek naposledy a držel ho nejmíň pět vteřin. Dveře se zprudka otevřely. A v nich stál malý muž s rozzlobeným výrazem v tváři.

Přejel mě pohledem od hlavy k patě. Podvědomě jsem se přikrčil, vědom si toho, že jsem skoro o půl metru vyšší.

"Jdete sakra pozdě," řekl.

Pohlédl jsem na hodinky a chtěl říct, že jen o dvě minuty, ale neřekl jsem nic.

Vešli jsme s fotografem Ivanem Malým dovnitř. V letenském bytě Martina Štumpfa, pražského přítele Karla Kryla, v té době nikdo nebyl. Bylo chladné, byť slunečné pondělí v lednu 1990.

Cítil jsem se mizerně. Měl jsem sto chutí vyhrknout: "Já vás strašně obdivuju a jste jeden z lidí, díky kterým jsem přežil normalizaci i svoje dospívání!", ale místo toho jsem se jen kousal do rtu a neříkal nic.

Dosedl na nejpohodlnější místo za stolem v malé kuchyni, nenabídl nám místo, ale očekával, že si sami sedneme, a nepřívětivě řekl: "No tak se ptejte. Nebo si myslíte, že navás mám celý dopoledne?"

A já pomalu, neochotně a s obavami, se vší nejistotou dvaadvacetiletého kluka, který teprve začínal tušit, že ten skutečný život začíná až teď, jsem vykoktal první dotaz.I kdyby jste mě zabili, nevzpomenu si, jaký to byl.

Kdybych měl vybrat pět lidí, kromě svých blízkých, kteří pro mě v životě nejvíc znamenali, byl by mezi nimi. Díky němu jsem se seznámil se svou ženou (hrál jsem jí na kytaru špatně a falešně Krylovy méně známé písničky) a napsal asi jedinou svou knížku, která sestala skutečným bestsellerem (rozhovor Půlkacíř v roce 1993).

To jsou ty soukromé důvody. 

A pak je tu ještě důvod třetí, který sdílí velká část mojí generace. Karel Kryl nám ukázal, že jsou momenty, kdy se chlap (ženy prominou, ale vztahuje se to i na ně) musí rozhodnout mezi dobrem a zlem. A ukázal nám taky (úmyslně nepíšu, že "naučil", protože to nejde), že rozhodování je to těžké, ba nemožné. A že se dobré časy poznají tak, že před takovou volbou lidé vůbec nemusí stát.

Třicet let po Krylově smrti žijeme v části světa, kdy před nás v Česku a na Slovensku tuhle těžkou volbu mezi "dobrem" a "zlem" historie nestavěla. Před deseti lety, když od Krylovy smrti uplynulo dvacet let, jsem napsal, s odkazem na ruskou invazi na Krym: “Televizní záběry "hranatých železných maringotek", které vidíme v televizi teď v březnu 2014, tou iluzí notně otřásly. V duchu šeptám, a zároveň se modlím, aby to nebyla pravda: Tato noc nebude krátká.”

Modlení nepomohlo. V roce 2022 jsme se dozvěděli, že tato noc bude dlouhá. A dnes víme, že dlouhá k nevydržení. Je to smutné, depresivní a hrozné.

Ale tenhle text není o našich nočních můrách a depresích. Tenhle text je o muži, kterýá mi (nám) změnil život.

Nebyl zapšklý, zlý, zklamaný ani zneuznaný.

A nebyl zakomplexovaný, že je malý. Věřte mi, když měříte 206 centimetrů, tak tohle vždycky poznáte. Byl neuvěřitelně citlivý, milý, spokojený a vyrovný. Když zemřel na infarkt, objevilo se klišé, že ho "zabily nové poměry". Že se utrápil a uvztekal k smrti. 

Ale to jednoduše nebyla pravda. Žil své dva životy, jeden v Česku či Československu, a druhý v Německu, a byl šťastný. Aspoň co mohu soudit.

Jiné klišé říkalo, že byl zatrpklý, protože mu představitelé nového režimu nenabídli žádné funkce. Ani s tím nesouhlasím. Poznal jsem ho jako člověka, který byl příjemný, zábavný společník. Spokojený sám se sebou a se svým životem.

Možná trochu ješitný a nafoukaný ... ale kdo by nebyl, kdyby ho večer co večer sváděly půvabné mladé dívky, a jejich manželé či milenci ho se stejně zamilovanými pohledy zvali na panáka slivovice? 

Byl jsem jeden z mála lidí z Česka, které vzal do svého domu v Bavorsku. V podkroví měl svou pracovnu, s výhledem na Třístoličník. Tady psal své protestsongy proti novému režimu, protože ve svém pražském bytě v Michalské ulici v centru Prahy na to neměl čas.

Ale kdo si myslí, že skřípal zuby, zalykal se vztekem, a celé noci nepsal, je na omylu. Protože vždycky po deváté večer se zezdola ozvalo: "Karl! Komm hier!", a Karel Kryl poslušně přestal psát protestsong, třeba i v půlce verše, a sešel dolů do ložnice, kde se se ženou Marlen, až do usnutí, dívali na estrádu na některém z hlavních německých televizních kanálů.

V letech 1990 až 1992 jsem s ním dělal asi tři časopisecké rozhovory. Moc jsme se neznali. On věděl, že já jsem ten přerostlý novinář z Reflexu, a já ho stále tiše zbožňoval za to, co pro mě v životě znamenal.

Nápad, že bych s ním mohl udělat knižní rozhovor, dostal můj přítel Alexander Tomský, knižní nakladatel. Domluvili jsme se, že společně zajdeme - na podzim roku 1992 - na jeden z Krylových koncertů, a svůj plán mu předneseme.

Upřímně řečeno jsem si nemyslel, že jsem tím ideálním partnerem pro rozhovor s Krylem. Připadal jsem si příliš mladý, nezkušený a málo významný.

Na druhé straně mě samozřejmě hnala ambice a touha ten rozhovor udělat. A tak když jsme se se onoho večera na podzim roku 1992 sešli, Kryl, Tomský a já, snažil jsem se vystupovat suverénně a sebevědomě. Ve skutečnosti mi srdce bušilo jako o závod.

"Napadlo nás, že byste měl mít svůj knižní rozhovor," řekl Tomský.

Nepamatuju se, jestli během toho rozhovoru padlo jméno Karla Gotta. Ale jsem si jistý, že jestli někomu máme být vděčni za to, že se mnou Kryl byl ochoten rozhovor udělat, tak je to právě Gott. A mému někdejšímu kolegovi z časopisu Reflex Rostislavu Sarvašovi, který s Karlem Gotem napsal knížku "Tak to vidí Gott". 

Nemám pro to žádné důkazy, ale jsem stoprocentně přesvědčený, že to byl hlavní důvod, proč Karel Kryl na nabídku knižního rozhovoru pro nakladatelství Academia okamžitě kývl.

A že nežádal jako partnera nějakého už tehdy významného, známého novináře, jako byl třeba Jiří Černý, a že se bez rozmýšlení spokojil se mnou. Gottův Sarvaš byl přece také z Reflexu, tak jaképak cavyky, že ano.

Gott byl jedním z mála, možná jediným skutečným Krylovým mindrákem. Že se nechal přemluvit k tomu, aby se "Zlatým Slavíkem" zpíval hymnu na demonstraci na Václavském náměstí, si nikdy neodpustil. A rád, s určitým masochismem i exhibicionismem, se k tomu vracel.

Byl mužem praktickým a v běžném životě málo až překvapivě málo emotivním. Vytáhl z kapsy notýsek a zeptal se: "takže pane Čermáku, kdy si dáme první schůzku? A mimochodem, vadilo by vám, kdybychom si tykali?"

Když v září 1993 knížka Půlkacíř vyšla, objevily se posměšné recenze, že zneuznaný bard zneužil mladého naivního novináře k tomu, aby hlásal "svoje pravdy". že si tu knížku rozhovorů napsal vlastně sám a já jsem se pod ní jen připodepsal.Není to pravda.

Mám schovaný rukopis, který nakladatelství dalo podle smlouvy Krylovi k autorizaci, a ve kterém je na každé straně učiněna tak maximálně jedna, dvě opravy. Je to logické.

Kryl byl výsostný stylista a básník, a tak sem tam změnil slovo, opravil gramatickou chybu. Ale knížku nepředělával, nepřepisoval ani nijak výrazněji neměnil. Jedině v kapitole, kde se "na první dobrou" vyjadřoval k tehdejším osobnostem Česka a Slovenska, udělal dvě výraznější změny. 

Poprosil mě, abychom dva lidi vyškrtli. Chvíli jsem se o tom s ním snažil diskutovat, ale pak jsem pochopil, že mu na tom zkrátka příliš záleží, než aby dávalo smysl ho přemlouvat.

Kdo ti dva lidé byli? Není to důležité. Možná je to zajímavý kousek do skládačky Krylova psychologického portrétu. Ale co budu živ, tak jejich jména neřeknu. Ani co o jejich "držitelích" Kryl říkal.

Náš vztah byl při psaní knížky víc profesionální než osobní. Když jsme třeba vyjeli dělat rozhovor do jihočeských Volar, do penziónu s poetickým jménem Kukačka (nevím, existuje ještě? pamatuju omšelý vchod z průchodu, strmé schody nahoru a velmi hezké pokoje), tak jsme přes den několik hodin vedli hovory, zaznamenávané na magnetofonový pásek, ale večer jsme si šli každý po svém.

A tak to bylo, dokud jsme knížku nedokončili.

Bylo to zvláštní, poměrně temné období. Myslím tedy hlavně pro Kryla. Zájem veřejnosti byl v té době na bodu nula. Spadl nejníž během jeho života. Asi i v historii.

Pamatuju se, že jsem jeden víkend na jaře 1993 vyjel z Prahy na jeho koncert v Brně. Konal se někde na periferii v malé sokolovně. Přišlo pár desítek, maximálně padesát lidí. Chtěli slyšet staré hitovky a kritiku polistopadového režimu. Víc nic.

Bylo mi z toho smutno.

Ale když knížka vyšla, jakoby mezi námi padly určité bariéry. Sblížili jsme se, paradoxně spolu trávili víc času, než když jsme knížku psali. Od října 1993 do února 1994 to byla relativně krátká doba, kdy jsem se považoval za Krylova přítele.

Neměl jsem to v úmyslu. Za ty roky, co jsem ho znal předtím, jsem pochopil, že iluzi kamarádství rozdává na potkání. Že stačí, aby s ním někdo vypil pivo nebo ho pozval na slivovici, a získal tím pocit, že jsou kamarády na život a na smrt.

O takový vztah jsem nestál. Kryl byl legendou, jedním z nejdůležitějších lidí mého života, a nebyl jsem ochoten tenhle jednostranný vztah vyměnit za pár panáků a opilecké pořvávání.

Naposledy jsem spolu mluvili někdy na přelomu ledna a února 1994. Pár týdnů předtím jsem se od jakéhosi známého dozvěděl o technické novince, takzvané chůvičce, která umožňuje hlídat na dálku spící novorozeně či malé dítě. V podstatě to byla jednoduchá vysílačka, napájená z běžné zásuvky.

Koupil mi "chůvičku" v Mnichově a poslal po Martinu Štumpfovi do Čech. Když jsme spolu mluvili naposled telefonicky, bylo to proto, abych mu poděkoval. Žena byla v devátém měsíci a měla termín porodu na začátek února.

"A jak se to vaše dítě bude jmenovat?", zeptal se.

"To my neříkáme. Z pověrčivosti," řekl jsem omluvně.

Ztlumil spiklenecky hlas a řekl: "Mně to říct můžeš. Budu mlčet jako hrob."

"Jsetli to bude kluk, budese jmenovat Vavřinec," řekl jsem.

Odpověděl, že je to krásné jméno, a že až se narodí, tak mu napíše písničku. Ale už to nestihl.

Takhle na to vzpomínám. Se svými poznámkami, v roce 2024, v jiné době a v jiném světě.

Jsem dvoumetrový chlap, cynický a bezohledný, podle některých “blbec s debilními vtipy”.

Ale pláču, když tohle píšu. Nikomu to neříkejte.