Pepíček jde do nebe

Nová povídka z fleku.

Pepíček Zíma přišel do nebe, a hned po přijímacím pohovoru zamířil do baru. Opravdu už potřeboval panáka.

Musel ovšem využít služeb VIP Services, což je služba, která není levná, pokud nemáte oficiálně uznaný VIP status.

Což Pepíček ještě neměl, to trvá tak týden dva, a v jeho případě to nebylo jisté.

Samozřejmě byl ve své době velká hvězda, ovšem v poměrně malé zemi, navíc dnes už neexistující, a nebe je v těchto věcech vždy spíše opatrné.

Avšak limuzínu VIP Services Pepíček potřeboval, protože hned poté, co se v nebi rozkřiklo, že Pepíček je “v baráku”, začaly vstupní budovu obléhat stovky, možná tisíce žen. Vypadaly divně, a některé z nich doprovázeli muži v tesilových oblecích. Ale nebe i tak poskytlo Pepíčkovi VIP status aspoň dočasně.

Auto Pepíčka dovezlo do baru hotelu Sheraton. Netřeba se tomu divit, většina světových korporací má v nebi zastoupení. Není to bůhví jaký byznys, ale firmy to berou spíš jako otázku prestiže.

“V baru v osmnáctém patře máme dechovku, pane Zímo,” řekl úslužně concierge.

Vy jste se posral, chtěl říct Pepíček, ale protože po letech strávených Na Vlachovce nebyl nijak odvážný, přiznejme si, tak vykoktal jen cosi o tom, že by si dal panáka v nějakém spíše nenápadnějším baru.

“Rozumím,” zamrkal na něj concierge, a vzápětí mu doporučil návštěvu tajného Celebrity Baru v mínus druhém patře.

O dvacet minut později do něj Pepíček vstoupil.

A k radostnému úžasu zjistil, že na baru sedí Jimi Hendrix a Elvis Presley.

Zamířil k Elvisovi, ale ten na jeho pozdrav neodpověděl. Zároveň u nich byl okamžitě barman, který tlumeným, ale důrazným hlasem Pepíčkovi řekl, že král rokenrolu nemá na nikoho náladu.

“Zkuste Jimiho,” ukázal na Hendrixe, již skoro přátelským tónem.

“Jakou muziku děláš?”, zeptal se Jimi, když se Pepíček konečně usadil na barové židli vedle něj.

Tomu bys nevěřil, ty vole, řekl tiše, vlastně neslyšně Pepíček. A pak mu to řekl.

"Dechovku??!," zeptal se Jimi, a napil se ze sklenice s něčím, co vypadalo jako whisky. "To je hustý."

Pepíček se zatvářil provinile. "Já vím, že to není zrovna..."

"Ne, to je fakt hustý," přerušil ho Jimi. "Ale víš, co je průser? Že ty sem nepatříš. Tohle je rockový nebe."

"Cože?"

"Jo. Někdo to podělal. Stává se to. Administrativa je děsně složitá, zvlášť když máš na starosti celej vesmír."

V tu chvíli se objevil anděl v černém obleku. Vypadal jako agent tajné služby. "Pane Zímo, došlo k administrativní chybě. Musíte se přesunout."

"Moment," řekl Jimi. "Mám nápad. Co kdyby..."

O hodinu později seděl Pepíček v kanceláři Nebeské transferové agentury. Před ním ležela smlouva.

"Takže když to podepíšu, vrátím se na zem?"

"Ano," řekl anděl. "Ale ne jako Pepíček Zíma. Ta pozice je už obsazená. Půjdete jako Kurt Cobain."

"Cože?"

"Pan Hendrix to tak zařídil. Kurt už se vrátit nechce, říká, že mu je v rockovém nebi dobře. A vy budete žít jeho život od roku 1994."

"Ale já neumím anglicky. A na kytaru..."

"To je součást dohody. Dostanete všechny jeho znalosti a dovednosti. Jen si musíte trochu přibrzdit s heroinem." Ztišil hlas a a trochu se k Pepíčkovi naklonil: "Jimi vzkazuje, že hlavně máte všechen rohypnol hned naházet do záchodu."

Pepíček se podíval na smlouvu. Pod ní byl podpis Jimiho jako garanta.

"A co když to nepodepíšu?"

"Pak půjdete do lidového nebe. Kde budou samé dechovky. Navěky."

Pepíček se zachvěl. Vzal pero a podepsal.

Probral se v těle Kurta Cobaina týden před jeho smrtí. První, co udělal, bylo, že zavolal Grohlovi.

"Hele, Dejve," řekl, a přitom zálibně pozoroval Courtney na druhé straně postele. "Mám pár novejch nápadů, ale všechny jsou ve dvoučtvrtečním rytmu."

Ustřelila mu hlavu dřív, než stačil dokončit další větu.

V rockovém nebi se Jimi plácl do stehna a rozesmál se. Elvis k němu otočil hlavu. "Kolik?"

"Šest minut," řekl Jimi. "Vsadil jsem na míň než deset. Dlužíš mi panáka."

Elvis pokrčil rameny a objednal další rundu whisky. Za deset minut volal Kurt. Byl na hotelovém pokoji s nějakou fanynkou, a o změně v životopisu se dozvěděl díky notifikaci z Wikipedie.

Prohlásil, je rád. Protože zemřít na předávkování je pro rockovou hvězdu příšerně banální. Nemyslíte?