Pád Ikara, Henri Matisse, 1943

Příběh obrazu.

Je jaro 1943 a v Nice se stmívá.

Henri Matisse sedí v posteli v bývalém hotelu Régina na kopci Cimiez. Kdysi tu bydlela královna Viktorie. Teď tu bydlí třiasedmdesátiletý muž, který nemůže pořádně chodit, a dole ve městě se po náletech uklízejí trosky. Anglická královna by se divila. Matisse se už nediví ničemu.

Přes kolena má desku, na desce papíry. Vedle postele stojí Lydia, Ruska s tváří, kterou maloval snad stokrát. Kvůli ní od něj Amélie, jeho žena, po jednačtyřiceti letech manželství odešla. Vlastně asi spíš kvůli němu. Záleží, koho se zeptáte, a Matisse se raději neptá nikoho.

Válka je všude. Nice je od loňska obsazená, nejdřív Italové, teď přituhuje. Marguerite, jeho dcera, dělá něco pro odboj. Neříká co. On se neptá, protože tuší, a tušit je snesitelnější než vědět. Za rok ji zatkne gestapo a bude ji mučit, ale to Matisse teď neví. Teď ví jen to, že se venku střílí a že barvy v tubách jsou na příděl jako máslo.

V roce 1941 mu v Lyonu vyřízli půlku útrob. Rakovina. Lékaři mu dávali pár měsíců, možná tři roky. Přežil, ale zůstal z něj muž připoutaný k posteli a kolečkovému křeslu. Sám tomu říká druhý život. Une seconde vie. Zní to vznešeně. V praxi to znamená, že už neustojí hodiny u stojanu, protože štětec je nástroj pro zdravé lidi.

Ale Matisse má nůžky.

Obyčejné velké krejčovské nůžky. Lydia s dívkami natírají archy papíru kvašovými barvami. Celé plochy modré, žluté, červené, černé. Suší to po bytě jako prádlo. A Matisse pak bere nůžky a stříhá rovnou do barvy. Žádná skica, bez možnosti opravy. Říká, že je to jako sochařova taille directe, sekání přímo do kamene. Kreslit nůžkami. Kdyby to řekl student na akademii, vyhodili by ho. Když to říká Matisse, kunsthistorici si dělají poznámky.

Tériade, jeho vydavatel, chce knihu. Album barevných obrazů, něco o cirkuse, o divadle, o pohybu. Jednou se to bude jmenovat Jazz, ale to až za dlouho. Teď je tu jen postel, nůžky a arch černého papíru.

Matisse stříhá postavu. Padajícího muže.

Ikaros, jistě. Řecko, vosk, slunce, pýcha. všichni ten příběh známe, naučili jsme se ho, abychom ho případně mohli odříkat u zkoušky. Ale ta figura, co Matissovi vzniká pod rukama, nemá křídla. Nemá ani obličej. Je to černá silueta s bezvládně visícíma rukama, tělo, které už to vzdalo. Padá modrou nocí a kolem něj explodují žluté hvězdy.

Jenže jsou to hvězdy?

Louis Aragon, který za ním jezdí a jednou o něm napíše tlustou knihu, vidí postavu jako mrtvolu. A ty žluté skvrny jsou podle něj roce 1943 vybuchující granáty. Sám Matisse to prý naznačil. Na obraze je možná sestřelený letec nad Evropou, kterých teď padají z nebe stovky. Jediné, co v té černé postavě žije, je malá červená skvrna na hrudi.

Srdce? Nebo rána po kulce? Mohlo by to být obojí?

Matisse posune červený kroužek o centimetr. Lydia ho špendlíkem přichytí. Celá kompozice drží na špendlících, takže se dá měnit, hvězda sem, hvězda tam. Chaos světa přišpendlený na papíře, přesně tam, kde ho chcete mít. Venku se hroutí Evropa a tady se dá aspoň rozhodnout, kde bude viset žlutá hvězda. Pro někoho málo. Pro jiného všechno.

Záleží na tom, koho se zeptáte. Ale to už víme.

Matisse hledá, jak je to správně. Dlouho ne. Až najednou. Ta vteřina, kdy už se nesmí hnout nic. Pád Ikara, pětatřicet krát dvacet sedm centimetrů. Papír, kvaš, špendlíky.

Matisse se na padajícího muže dívá a nejspíš ví, že vidí sebe. Umělec, který letěl výš než všichni fauvisté, a teď leží v posteli s dírou v břiše a čeká, jestli mu ten vyměřený čas vyprší. Jenže tady je ten vtip: on nespadne.

Doktoři se spletli. Bude žít ještě jedenáct let, postaví kapli ve Vence, nastříhá plavkyně a akty velké jako stěny. Umře v roce 1954 jako nejslavnější malíř. Možná světa, ale nesmíme zapomenout na Picassa. Ale ve Francii určitě.

A Ikaros? Ten dopadne ještě lépe. V roce 1947 vyjde v Jazzu jako list číslo VIII a stane se jedním z nejreprodukovanějších obrazů dvacátého století. Bude viset v milionech kopií na kolejích, v čekárnách u zubaře, na hrnečcích. Kurátor Tate jednou přizná, že ho měl jako teenager na zdi pokoje. Padající mrtvola s ranou v hrudi jako dekorace nad studentskou postelí. Lidstvo má pozoruhodný talent nevidět, na co se dívá.

Matisse odloží nůžky na desku. Lydia sbírá odstřižky černého papíru, které se válejí po posteli jako stíny. Někde dole ve městě zakvílí siréna a zase zmlkne.

Co teď? Možná něco veselého.

Třeba klauna, napadne Matisse, a tiše, skoro neslyšně, se rozesměje.

Štěstí je podivná věc, a když vás obejme, je úplně jedno, že se to zrovna nehodí. Je válka a Matisse nemůže chodit, ale v duchu si napíše poznámku, aby Lydie hned zítra ráno zkusila sehnat ještě trochu jásavější barvy.