Omlouvám se za tu troufalost. Ale na výstavě Davida Lynche v DOXu mě na malou chvíli napadlo, že vím, co je umění

Lynch má pro mě speciální význam. Jeho průlomový film Modrý samet jsem viděl v kině Pasáž (dnes kongresový sál hotelu Ambassador) koncem osmdesátých let.

Moc jsem mu nerozuměl, ale udělal na mě silný dojem. Pamatuju si, že jsem začal psát povídku, inspirovanou filmem, a i když jsem ji, myslím, nikdy nedokončil, tak jsem si při jejím psaním připadal jako seriózní spisovatel. Docela rád bych si dnes ten text přečetl, ale je beznadějně ztracený, jako skoro všechny texty z té doby.

Druhý film, který jsem od Lynche viděl, byla Divokost v srdci. Bylo to v létě 1990 v Londýně, kam jsem odjel na tři měsíce. Většinu toho času jsem pracoval jako dobrovolník pro neziskovou firmu v Oxfordu. Fun fakt: dostával jsem kapesné, které bylo těsně pod limitem stanoveným tehdejšími zákony, aby se nemuselo danit a já abych nepotřeboval pracovní povolení. Ale v přepočtu jsem měl víc peněz, než v té době vydělávali rodiče v Česku.

Ale zpátky k Divokosti v srdci. Rozuměl jsem mu tomu filmu ještě méně než Modrému sametu, i proto, že jsem ho viděl v angličtině, takže spousta věcí mi utekla.

Avšak pamatuju si znovu ten silný dojem, který na mě ten film udělal. Myslel jsem na ten film několik dní. Nevím, jestli jsem zase zkoušel napsat nějakou povídku, ale určitě jsem o tom minimálně přemýšlel.

Fun fakt: ten film mi připadal až nesnesitelně erotický. Když se na něj dívám dnes (naposled jsem ho viděl někdy před deseti lety), tak už to v něm nevidím. Ale v roce 1990, ve dvaadvaceti, byla smyslnost tím nejsilnějším dojmem. Pamatuju si, že jsem v té samé době navštívil v londýnském Soho pornokino (poprvé a naposled, dnes už pornokina ani neexistují), a Divokost v srdci byla pro mě stokrát erotičtější a sexuálnější než to, co jsem viděl v pornokině.

Co tím chci říct: Lynchovy filmy pro mě nebyly tím, čemu se říká “biják”. Kdybych měl teď “z fleku” vyprávět obsah Modrého sametu nebo Divokosti v srdci, nejsem si jistý, že bych to zvládl.

Ale dodnes si velmi přesně pamatuju ten dojem, který ve mně zanechaly. Kdybych to uměl, dokázal bych ten dojem přetavit třeba v hudební symfonii nebo v obraz. Cítím tu emoci a beru oba zážitky jako silnou inspiraci. Oba ty filmy jsou uměleckým dílem, ale na mě působí stejně silně, jako kdybych je opravdu prožil.

Možná neobratně a těžkopádně, ale snažím se říct něco důležitého: Lynchovy filmy se do mně (napsal bych “do mé duše”, ale nechci být patetický) zapsaly nikoli jako běžné filmy, kterých vidím spoustu.

Nejsou a nikdy pro mě nebyly filmově vyprávěným příběhem. Nebo možná byly, ale už jsem to zapomněl. Stejně jako u 99 procent filmů, televizních i “opravdových”, které jsem v životě viděl.

Divokost v srdci (a to jedno procento podobných filmů) se mi vepsala do hlavy a do paměti nějakým jiným, ale zároveň mnohem silnějším způsobem. Nedokážu vám vyprávět děj, jmenovat hlavní hrdiny ani si vzpomenout na klíčové scény.

Ale dokážu si vybavit své pocity a to, o čem jsem přemýšlel, když jsem před pětatřiceti lety šel z kina. Nedokážu to přepsat ani přetavit v nic konkrétního, ale je to ve mně.

Co tím chci říct? Ten dojem a ten pocit není ničím specificky filmovým. Podobný pocit mám u knih, například.

Pěna dní od Borise Viana je text, který mám v sobě tak hluboko, až mě to někdy děsí. Měl bych problém vyprávět zajímavě a smysluplně příběh té knížky. Ale ten pocit, který ve mně v osmdesátých letech vyvolala, si vybavím kdykoli. Na lusknutí prstů. A opravdu to dělám.

A znovu, nechci, aby to znělo pateticky, ale mám pocit, že se teď dostávám k tomu, co pro mě odděluje zábavu a umění.

Předesílám: nemám nic proti zábavě. Miluju zábavu. Vlastně je pro mě asi důležitější mít dobrou zábavu, než umění. Zábava je skvělá. Zábava je něco, co činí čas, který žijeme, snesitelným až úžasným.

Mou ambicí a mou profesí, tedy to, čím se živím a co mě baví, je dělat dobrou zábavu. Pokud možno.

A pak je tu umění. Umění může být zábava. Může i nemusí. Ale vždycky je to něco, co se vám zapíše do hlavy. Co ovlivní váš další život. Co nějakým způsobem přelajnuje to, jak se díváte na svět. Jak žijete. Jak o něm přemýšlíte.

Nerodíme se stejnou vnímavostí k různým formám. Každý z nás preferuje jiný způsob vyjadřování. Já preferuju psaný text, miluju divadlo a film (ale mé schopnosti jsou v tomto ohledu užý omezenější), sem tam mě zasáhne něco vizuálního, třeba obrazy, komiks nebo grafika. Hudba už je mimo mé schopnosti. Je mi to líto, ale nevyvolává ve mně nic.

Střih, pětatřicet let poté, co jsem v Londýně viděl Zběsilost v srdci (není vyloučeno, že to je přesně na den, ale asi ne, kdo si to má pamatovat?) jdeme se ženou do holešovického Doxu na Lynchovu výstavu Up in Flames.

Źe je Lynch nejen světoznámým režisérem, ale taky výtvarníkem, jsem se dozvěděl před osmi lety na karlovarském festivalu, kde se o něm promítal dokument. Jmenuje se David Lynch: The Art Life a není nijak komplikovaný: jde o sestřih rozhovorů s Lynchem během čtyř let v jeho domě.

Zajímavé je to, že se ani náznakem nedotknou jeho filmové kariéry. Jsou prakticky výhradně o výtvarném umění. Ten film je pro mě objevný v tom, že jsem si - těsně před padesátkou - uvědomil strašně důležitou věc: v podstatě není rozdíl v tom, jakou formu si vyberete, abyste “dělali umění”.

V Doxu jsem stál před obrazy muže, který celý život bojoval s tím, že ho nikdo nebere vážně jako malíře. “Celebrity painter”, říkal se zjevnou hořkostí. Cítil se být malířem (ostatně vystudoval výtvarné umění a byl malířem dřív než filmařem), ale celý život měl komplex z toho, že se lidé zajímají o jehop obrazy a fotky jen proto, že byl úspěšným hollywoodským filmařem.

Nechtěl, abychom se na jeho obrazy dívaly podobbně, jako se díváme - například - na to, co pro Toma Cruise znamená scientologie. Nebo pro Larryho Davida golf. Prostě Lynch nechtěl, abychom se na jeho obrazy dívali jako na nějaký výstřelek či nedůležitou zábavu.

Lynch byl anomálie - režisér, který maloval každý den, malíř, který točil filmy, fotograf průmyslových ruin, praktik transcendentální meditace. A právě tahle jeho "nezvládnutelnost" ho činila podezřelým v očích kulturních elit.

Lynch musel celou kariéru obhajovat, že jeho štětec je stejně vážný jako jeho kamera. A vlastně to musí dělat i po smrti. Za dražbu jeho výtvarné pozůstalosti zaplatili lidé přes čtyři milióny dolarů. Je to důsledek naší posedlosti celebritami, anebo to z něj dělá seriózního umělce?

Lynch dokázal něco, co dnes považujeme za nemožné: být autentický v různých formách. Jeho obrazy vypadají jako storyboardy k jeho filmům. Jeho fotografie průmyslových ruin jsou jako kulisy k jeho kinematografickým nočním můrám. Jeho transcendentální meditace prostupovala všechno, co dělal.

Jsme tak posedlí kategorizací, že nám uniká, co Lynch pochopil už v šedesátých letech: umění je jedna věc, která se jenom projevuje různými způsoby. Nedokážu to popsat, ale je to ten pocit, který jsem měl, když jsem četl Viana, nebo viděl Lynchovy filmy.

Že některé formy dokážu vnímat líp (texty, film, divadlo), a jiné hůř (obrazy, hudby), beru jako svoje omezení. Ale myslím si, že z pohledu tvůrců mezi nimi není žádný rozdíl.

Jsem dobou otřískaný, unavený padesátník. Lynchovy obrazy v Doxu nejsou ničím, co by se mně takzvaně na “první dobrou” líbilo. Mám jiný vkus a jiné preference.

Ale někde v půlce výstavy, asi po půl hodině, co jsme byli v Doxu, jsem zažil zvláštní moment: na malou chvíli, možná skoro nekonečně malou, jsem zažil něco silného. Něco, co mi připomnělo emoce a náladu, kterou jsem měl před pětatřiceti lety v Londýně, a ještě o něco dřív v kině Pasáž na Václavském náměstí.

Velmi vágní, zároveň i letmý, ale zároveň nekonečně silný pocit, že mě zasáhlo umění.

Vím, zní to debilně. Kdo ví, co se stalo.

Ale zajděte si na tu výstavu, je dobrá.