Olympiáda: oslava toho nejlepšího v těch, kteří na ní sportují, a toho nejhoršího v nás ostatních

Pamatuju si, jak mě v sedmdesátých letech jako školáka fascinovalo, že jednou z myšlenek olympijských her je to, že se všechny spory a konflikty přesunou ze skutečného světa na sportoviště. A to včetně válek, a v dětské logice jsem to bral tak, že válčení musí skončit, protože na to je nějaký zákon nebo něco podobného.

Jenže pak přišel rok 1980 a následně 1984, tedy dvě olympiády bojkotované nejdřív Západem, a pak komunistickým blokem, a já už taky nebyl školák, takže nebylo těžké pochopit, že olympiády nejenže nedokáží uniknout politice, ale že olympiády jsou “pokračováním politiky jinými prostředky”, slovy von Clausewitze, a o všechno ostatní jde až v druhé řadě. Včetně sportování a medailí.

Po roce 1989 dočasně “skončila historie”, a politiku v ovlivňování olympiád vystřídaly peníze. Skoro tři dekády se nám zdálo, že tím největším problémem sportovních monstrakcí je příliš velká komercializace. Což nepochybně je, zpátky však máme politiku. A skoro ve stejné razanci jako v osmdesátých…