Obhajoba spokojenosti
“Jak se máš?”, ptá se žena naší tříleté vnučky.
Jsem moc spokojená, říká.
Povídají si, a o moment později se žena ptá, co bude dělat odpoledne.
“To budu taky moc spokojená,” odpovídá vnučka.
Líbí se mi to, vlastně ze dvou důvodů. Tím prvním je dětský způsob uvažování, který bohužel většinou ztrácíme. Nebo většina určitě.
A když si plánujeme víkend nebo jakoukoli budoucnost, rozhodujeme se, jestli se nám chce jet víc na hory nebo k moři, jestli budeme s rodinou nebo s kamarády, a spíš doma nebo někde daleko.
Což jsou všechno složité volby, a přitom by nás mělo zajímat jen to, jestli budeme spokojení. Lépe řečeno bychom měli chtít být spokojení, a všechno ostatní jsou detaily.
Takže si píšu: až se mě teď na konci roku různí lidé budou ptát na ten příští, a co mám v plánu a co budu dělat, chystám se odpovídat: “Budu spokojený!”
Čímž jsem u druhého důvodu, proč se mi odpověď vnučky líbí, a tím je samotná spokojenost. Myslím, že se nespravedlivě podceňuje.
Máme tendenci chtít být šťastní. Ale co to je? Toužíme po štěstí, ale zároveň se té ambice lekáme. Štěstí patří do kategorie velkých slov, která neumíme používat. Buď moc, anebo málo, ale skoro vždy bez jasně daného významu.
Když se ptám lidí třeba v podcastu, kdy naposled byli opravdu šťastní, mají tendenci říkat takové ty “povinné” odpovědi, ve které jsou události týkající se rodiny, dětí atd.
“Ne, ne,” upozorňuju je, “zkuste přemýšlet a odpovědět upřímně!”
Do rozhovoru je to dobrá otázka, protože zpovídaného vyvede z míry a nutí přemýšlet. A zároveň zvažovat, jak odpověď budou vnímat ostatní.
Když dělám rozhovor s někým chytrým a zároveň zlomyslným, tak mi tu otázku vrátí zpět. “Kdy jsem byl šťastný? To si nedokážu vzpomenout. A ty?”
Kdy jsem byl naposled šťastný? Nevím. Jasně, napadají mě momenty a situace, ale hned slyším vlastní vnitřní káravý hlas: “A není tohle málo?” Nebo “není to moc, mluvit o tomhle veřejně?”, a tak dál.
Každopádně se zdráhám odpovědět, a vyřeším to tak, jako většina lidí v mých rozhovorech: nějakým vtipem, či mírným sarkasmem, zdánlivě upřímným a poctivým, ale opravdová odpověď to není.
Avšak zeptejte se mě, kdy jsem byl naposled spokojený. Vím hned!
Naposled včera, kdy mně odpoledne odpadla nějaká schůzka, a přišel jsem domů o hodinu dřív, uvařil jsem si čaj, a hodinu si neplánovaně četl knížku z knihovny.
Jen to teď píšu, cítím ten silný, hřejivý pocit radosti a zároveň klidu, který mě zaplavil.
Úplně cítím, jak jsem byl spokojený.
A přotom, spokojenost má význam někde na hranici přijatelnosti. “Uspokojivé” bylo v mém dětství slovní vyjádření dvojky schování, rezervované pro ty, kteří kouřili na záchodě, chodili za školu nebo falšovali podpis rodičů v žákovské knížce.
Přitom se nedá vyloučit, když o tom přemýšlím, že nejspíš byli spokojenější než my ostatní, co jsme z chování dostávali jedničky.
Zároveň nechci vzít kredit nespokojenosti. To je motor. Nebo spíš palivo moderního světa.
Nespokojenost je podmínkou růstu. Ekonomika založena na spokojených lidech by nejspíš zkrachovala. Volný trh spokojenost ohrožuje. Reklama není nic jiného než škola nespokojenosti. Každý billboard nám říká: “Podívej se, co nemáš. Podívej se, kým nejsi. Podívej se, proč nejsi šťastný.”
Štěstí je marketingově geniální produkt. Je velké, lesklé a neurčité. Nevíme, kdy jsme ho naposled měli, a zrovna tak nevíme ani to, kde ho hledat. Co to je. Ale to nám nebrání po něm toužit. Štěstí je jako horizont nebo začátek duhy.
Vypadají na dosah, ale nikdy k nim nedojdeme.
V tom je možná odpověď. Štěstí je budoucnost, spokojenost je minulost. Přítomnost neexistuje, protože ta je tím prchavým, nestabilním stavem, kdy se budoucnost stává minulostí.
Kdy budeme šťastní? Zítra, příští rok, někdy.
Kdy jsme byli spokojení? Včera, před týdnem, často.
Spokojení jsme byli, šťastní budeme.
Opravuju svou poznámku, kterou jsem sám sobě učinil na začátku. Až se mě někdo zeptá, co budu dělat příští rok, odpovím, že budu šťastný.
Což je velmi, velmi nejisté, samozřejmě. Ale už teď jsem s tím spokojený.