O psech a lidech #36

(10/11 - Dnes jsme měli ve Werichovce představení. Takže nabízím jako obvykle nový standup, který jsem zkoušel: založený na aktuální historce a s hluboce filosofickým - ano, nesmějte se! - podtextem.)

Byli jsme se ženou v divadle. Ona si skočila na záchod, já si koupil skleničku a u jednoho z těch vysokých stolů s bílými ubrusy, trochu pobryndanými levným vínem, jsem na ni čekal ve foyer.

V tu chvíli jsem si všiml, že ke mně míří paní, asi padesátiletá. Hezká paní, řekl bych.

Mimochodem, že tohle píšu, je důkazem toho, že se stárnoucí muž stává lepším člověkem. Ještě před pěti, maximálně deseti lety bych napsal: “Zamířila ke mně nějaká padesátiletá bába.”

A protože byla atraktivní a elegantně oblečená, nedá se vyloučit, že bych nenapsal, že by “stála za hřích”, nebo nějaký podobný sexistický nesmysl, ale rozhodně by to nebylo “starší hezká paní”.

Jestliže to píšu dnes, jako zralý čtyřiapadesátiletý muž, nemá to s nějakým “hříchem” nic splečného”. Když napíšu “hezká padesátiletá paní”, tak tím myslím, že má souměrný obličej a pěkně udělané vlasy, jestli mi rozumíte.

Takže: míří ke mně hezká paní a s úsměvem mě oslovuje: “Dobrý den!”

Mám s těmito situacemi celoživotní problém. Jsou velmi asymetrické. Vzhledem k mému vzhledu si mě většina lidí pamatuje a poznává mě, i když mě dlouho neviděli. Já si zase vzhledem ke své horší paměti nepamatuju skoro nikoho.

Samozřejmě v tom umím chodit. Tvářím se neutrálně a mám přiravenou sérii nenápadných otázek, kterými se toho druhého snažím ztotožnit (jak říkají plicisté). Někdy se to i povede.

Tentokrát ne. Paní mi nedala nejmenší šanci.

“Vy si mě nepamatujete, že ne?”, zeptala se, na tváři stále úsměv.

Na takovou otázku už musíte dát přímou odpověď.

“Ne,” říkám potupně.

“Kendy!”, zvolala.

V tu chvíli se mi rozsvítilo. Plácl jsem se do čela. “Panebože, no jistě! Kendy!”, zvolal jsem.

Protože Kendy je její pes.

Chodím každé ráno běhat do parku na Vinohradech a znám tam spoustu lidí. Lépe řečeno neznám je, nýbrž jejich psy. A skoro všechny znám jak od vidění, tak jménem.

Kendyho, Džona, Matildu nebo Rišiho.

Kendy je hnědobílý anglický buldoček. Má milé oči a hlasitě funí. Hned jsem si na něj vzpomněl a vybavila se mě i ta paní. Teď v divadle měla elegantní šaty, ale ráno obvykle Kendyho venčí v modrých teplákách a žluté bundě.

Bylo to radostné shledání. Ale vzájemné souznění trvalo krátce. Pár vteřin. Vzápětí se mezi námi rozhostilo ticho.