O muži, který vydělil svou ženu nulou

Další povídka z fleku.

V úterý odpoledne seděl nadstrážmistr Bělík na služebně a četl si noviny. Vzhlédl, když někdo zaťukal na skleněnou přepážku.

"Přišel jsem se udat," řekl muž v šedém obleku. "Jsem matematik a zjistil jsem, jak se dá dělit nulou."

“Ale to nejde! Náhodou si to ještě pamatuju ze střední.”

“Kéž byste měl pravdu,” řekl muž.

Bělík si povzdechl. Bylo dva dny před Štědrým dnem a on měl úplně jiné starosti. Tohle vypadalo na nějakého cvoka.

"Posaďte se," řekl a ukázal na židli. Muž si sedl. Měl krátce střižené prošedivělé vlasy a na nose brýle s tenkými obroučkami. Vypadal jako typický akademik.

"Jméno?"

"Docent Karel Vávra, katedra aplikované matematiky ČVUT."

Bělík si to zapsal do služebního bloku. "Takže říkáte, že umíte dělit nulou?"

"Ano. A je to strašné."

Bělík potlačil zívnutí. "Ale proč jste to přišel nahlásit na policii? Copak je na tom něco trestného?"

"Když něco vydělíte nulou, vznikne... díra." Vávra se rozhlédl, jako by se bál, že je někdo poslouchá. "Matematická díra v realitě."

"Chápu," řekl Bělík, i když nechápal vůbec nic. "A už jste to někomu ukázal?"

"Ne. Jen jsem to vyzkoušel. Jednou."

"A co se stalo?"

"Zmizela mi manželka."

Bělík zpozorněl. "Vaše manželka zmizela?"

"Seděla v zimní zahradě a četla si. Já byl v pracovně a počítal. Když jsem dokončil výpočet... prostě tam už nebyla."

"Kdy se to stalo?"

"Před pár dny. V pátek odpoledne."

Bělík si to poznamenal. "Podal jste oznámení o pohřešované osobě?"

"Ne. Jak bych to vysvětlil? Že jsem ji vydělil nulou?"

Bělík si povzdechl. Vytáhl z šuplíku formulář. "Dobře. Sepíšeme oznámení o pohřešování vaší manželky. Jak se jmenuje?"

"Marie Vávrová. Ale to je zbytečné."

"Proč?"

"Po dělení nuhou nevznikne prázdnota. Vytvoří se... nekonečno." Vávra se rozplakal.

“My vaši paní najdeme,” řekl Bělík konejšivě.

"Jediné, co zjistíte, je to, že nikdy neexistovala."

"Pane docente," řekl Bělík jemně. "Nechcete, abych zavolal..."

"Doktora? Ne!" Vávra vytáhl z aktovky fotografii. "Podívejte."

Na fotce byla žena středního věku, jak sedí na zahradní židli a čte si knihu. Vypadala úplně normálně.

"To je z toho dne," řekl Vávra. "Těsně předtím."

"Předtím, než zmizela?"

"Než jsem ji vydělil nulou."

Bělík nic neříkal.

"Když někoho vydělíte nulou, nezůstane po něm vůbec nic. Žádné věci. Žádné vzpomínky u ostatních lidí. Nic."

"Takže nikdo jiný si vaši ženu nepamatuje?"

"Ne. Jen já."

"Rozumím," řekl Bělík a sáhl po telefonu. Bylo jasné, že ten člověk potřebuje pomoc. Protože by mohl sobě nebo i někomu dalšímu ublížit.

"Co to...?"

"Všechno bude v pořádku, pane Vávro," řekl Bělík.

"Položte to sluchátko. Slyšíte? Okamžitě položte to sluchátko! Nebo ..."

"Nebo co?", vzhlédl od telefonu Bělík. Ve sluchátku se ozval vyzváněcí tón.

"Nebo se vydělím nulou!", zvolal Vávra, popadl na nadstrážmistrově stole nějaký papír a z kapsy vytáhl propisovačku.

Na klinice to konečně někdo zvednul. "To je psychiatrická ambulance? Tady místní oddělení Policie," ohlásil se Bělík.

Vávra začal něco horečnatě čmárat na papír. Bělík řekl do telefonu, že potřebuje co nejrychlejší odbornou asistenci. Jenže sotva to řekl, začal se Vávra za přepážkou jakoby rozplývat. Až byl úplně průhledný.

"Počkejte!" vykřikl Bělík. Ale bylo pozdě.

Vávra zmizel. Ne najednou. Po částech. Jako by se rozpadl na pixely. A pak byl pryč.

"Ještě se ozvu," řekl Bělík do telefonu a položil ho.

Na stole ležel papír s matematickými vzorci. Místnost byla prázdná a na stole ležela fotografie. Bělík ji vzal do ruky a prohlédl si ji. Bylo na ní křeslo a na něm položená rozevřená kniha.

Nemohl si vzpomenout, kdo mu tu fotografii dal. Ani proč.

Venku začalo sněžit.