O čem zvířata sní?

Další povídka z fleku.

Klára od dvaceti nejedla maso, byť ho milovala. Ale stala se vegankou z etických důvodů. Nemohla snést pomyšlení, že někdo zabíjí živé tvory jen pro její potěšení.

Bylo jí dvaatřicet, když bylo s pomocí AI dosaženo revolučního pokroku, spočívajícího v tom, že lidé poprvé začali rozumět tomu, o čem zvířata přemýšlejí a co cítí.

Nebylo to tak, jak psala některá média, že by lidé "porozuměli řeči zvířat". To bylo notně přehnané. Ale každopádně to představovalo důležitý vhled do oblastí, o kterých jsme předtím neměli ani tušení.

Ta nejzajímavější zjištění přicházela postupně, a je třeba říct, že i nečekaně. Tak jako na konferenci koncem dubna, kdy profesor Cavalieri z Římské univerzity na tiskové konferenci prohlásil: "Můžeme říct s pravděpodobností hraničící s jistotou, že zvířatům to, že se stanou potravou pro ostatní živočichy, včetně lidí, přináší uspokojení. Berou to jako naplnění své životní pouti!"

Jinými slovy, například takové prase je šťastné, když z něj při zabíjačce uděláme jitrnice. Nebo přesněji řečeno, je určitě šťastnější, než když zemře na sešlost věkem.

Pro vegetariány a vegany to byla samozřejmě šokující zpráva. Klára se ji dozvěděla, když na mobilu sledovala zprávy. Zrova večeřela salát s mangem, rukolou a kousky tofu. Byl naprosto lahodný. Ale stejně Klára odložila vidličku a nahlas řekla: "A do prdele!"

Klára nemohla usnout. Ležela v posteli a přemýšlela o tom, co četla. Bylo to jako kdyby jí někdo řekl, že Země je placatá. Nebo že Hitler byl ve skutečnosti milý člověk, který měl rád zvířata. Což byla mimochodem pravda, ale to teď není důležité.

Ráno si vzala v práci sick day. Potřebovala si udělat jasno. Na internetu našla celou přednášku profesora Cavalieriho. Byla dlouhá tři hodiny a obsahovala detailní výzkumná data.

"Musíme přehodnotit náš vztah ke zvířatům," říkal profesor. "Ukazuje se například, že krávy pohrdají vegetariány. Považují je za zbabělce."

Klára si nalila sklenici vína. Bylo teprve deset dopoledne, ale kašlala na to.

O dva dny později vyšel článek v Nature. Vědci z MIT popsali, jak prasata v průběhu svého života plánují, jakou částí těla by chtěla potěšit své konzumenty. "Je to fascinující," psali. "Některá prasata si přejí stát se šunkou, jiná preferují být zpracována na řízky."

"To už je trochu moc," řekla si Klára. Ale pak si vzpomněla na svého strýce řezníka, který vždycky říkal, že když zabíjí prase, má pocit, jako by mu děkovalo.

Týden nato přišla zpráva z výzkumného ústavu v Tokiu. Podle ní ryby považují vegetariány za "pomýlené jedince, kteří nechápou základní principy potravního řetězce".

Klára seděla v práci a místo do excelu zírala do monitoru na další a další články o pozoruhodné změně paradigmatu. Když byla polední pauza a Klára žvýkala sendvič caprese, kolegyně ji přistihla, jak si při jídle prohlíží fotky steaků.

"Ty ses zbláznila?", zeptala se.

"Možná," odpověděla Klára. A pak dodala: "Půjdeme na večeři?"

Šly hned ten samý den večer. V restauraci si dlouho prohlížela jídelní lístek. Číšník už potřetí přišel a ona si pořád nevybrala.

"Dám si..." začala, ale nedokončila větu.

"Svíčkovou," řekla kolegyně za ni. "Dá si svíčkovou. A já taky."

První sousto bylo pro Kláru jako prozření. Chuť, na kterou dvanáct let vzpomínala, byla zpět. A byla ještě lepší, než si pamatovala.

Další večer už seděla v řeznictví na kurzu domácí výroby klobás. Majitel, podsaditý chlapík s knírkem, vysvětloval, jak správně namíchat koření.

"A teď vám ukážu něco speciálního," řekl a vytáhl tablet. "Tohle je nejnovější aplikace vyvinutá ve spolupráci s AI. Můžete si promluvit přímo s masem!"

Všichni se zasmáli, ale on to myslel vážně. Na displeji se objevila červená hmota a z reproduktoru se ozval hlas: "Jsem moc rád, že ze mě bude klobása!"

O týden později seděla v luxusní restauraci s výhledem na Vltavu. Před ní ležel dokonale propečený steak. Už to nebyl problém. Zvykla si rychle.

Vytáhla telefon a spustila aplikaci "MeatChat". Namířila kameru na steak.

"Ahoj," ozvalo se. "Jsem býk Ferdinand. Tedy... byl jsem."

"Ahoj," odpověděla nejistě. "Jsi... šťastný?"

"Naprosto! Jsem vrcholně spokojený. Víš, kolik býků skončí v průmyslově vyráběných hamburgerech nebo párcích? Já jsem wagyu steak za dva tisíce!"

Usmála se a zakrojila do masa.

Klára si zvykala na nový život. Jedla maso třikrát týdně a přestala se cítit provinile. Jenže po několika měsících přišla další tisková konference profesora Cavalieriho. Byl bledý a nervózní.

"Omlouváme se," řekl. "Došlo k zásadní chybě v metodice a tedy i v překladu. Naše dosavadní interpretace byly velmi mylné."

V místnosti plné novinářů nastala v tu chvíli naprostá vřava. "Co cítí, když jsou na talíři?" "Věří zvířata ve věčný život, i když skončí na talíři?" "Jaká je pravda o víře a snech prasat?" Reportéři se překřikovali navzájem a místností se nesly desítky otázek.

Cavalieri vypadal zničený, jeho asistentovi se nakonec podařilo zjednat pořádek a klid.

"Dámy a pánové," řekl Cavalieri. "Odpovím pouze na jednu otázku."

"O čem doopravdy mluví zvířata?", zeptal se reportér New York Times, který jako jediný dostal slovo.

"O žrádle a o šukání, prakticky o ničem jiném," řekl tichým hlasem Cavalieri.

A do prdele, prohlásila Klára.

Profesor Cavalieri na televizní obrazovce se rozplakal.