Neprodáš nic, vůbec nic

Nová povídka z fleku

Když zkrachovalo Emilovo holičství, všichni v Kolínské ulici čekali, kdo si obchod na rohu pronajme.

Vždycky se zdálo, že to je ideální poloha. Ale kupodivu, fakta tomu nenasvědčovala.

Emil vydržel … kolik? … plus mínus tři roky, před ním tam byla cukrárna rodiny Šmatlíkových, a ještě předtím řeznictví nějakého chlápka z Liberce.

Všichni se trápili, a nakonec své podniky zavřeli.

Kdo bude další?

Koncem dubna se kolem zmíněného obchodu “začaly dít věci”, jak se říká. Nejdřív se objevili zedníci, po nich malíři, a nakonec firma, která sundala původní vývěsní štít.

Místo něj se objevil štít nový, s jednoduchým, ale mnoho neříkajícím nápisem: OBCHOD.

Ani ti nejlepší znalci poměrů netušili, kdo a proč si obchod na rohu po Emilovi pronajal.

V pondělí konečně přišel otvírací den. Malý, původně celkem tmavý obchod v osm ráno vyloženě zazářil. Už z dálky byl vidět elegantní pult a milý, usměvavý muž, který stál za ním.

Mělo to jediný háček. Nikdo nevěděl, co se v obchodě bude prodávat. Ani na pultě či v regálech za prodavačem nebylo žádné zboží.

Nic.

Ale v osm v pondělí bylo otevřeno a dovnitř se začali trousit první zákazníci. Až na výjimky to byli zvědavci z ulice. Ostatně není divu, otázka, kdo po Emilovi obchod převezme, se v ulici řešila už několik týdnů.

Ale ani v pondělí se nikdo k odpovědi na tuto otázku neposunul.

Jako vůbec první se vstoupit do obchodu odhodlal starý Zahradníček, muž, který bydlel už víc než půlstoletí v sousedním domě.

“Co si přejete?”, usmál se na něj prodavač, když Zahradníček vešel dovnitř.

Rozhlédl se po prázdném pultu i regálech, a řekl: “Co nabízíte?”

“Nic,” usmál se prodavač, mile a zdvořile.

Aha, řekl Zahradníček, užasle a nejistě, a pak ještě řekl: “Děkuji, to je skvělé!”, nebo nějaký podobný nesmysl, a z obchodu vycouval.

Stejnou nebo podobnou zkušenost udělali všichni, kdo našli odvahu do obchodu na rohu vstoupit.

Zjistili to samé, totiž že obchod nenabízí nic.

V šest prodavač zatáhl rolety, usmál se na lidi, kteří zrovna procházeli po chodníku, a taky na ty, kteří nedaleko obchodu stáli v malém hloučku, a diskutovali, co to má znamenat.

Nikdo nevěděl.

Druhý den obchod otevřel přesně v sedm.

Druhý den to začalo být zajímavé. Do obchodu vstoupila paní Nováková, učitelka v důchodu.

"Co nabízíte?", zeptala se stejně jako včera Zahradníček.

"Nic," odpověděl prodavač s úsměvem.

"Výborně," řekla paní Nováková. "Vezmu si dvě hodiny."

Prodavač přikývl, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Něco naťukal do malé pokladny, která tam včera určitě nebyla, a řekl: "To bude dvě stě korun."

Paní Nováková zaplatila a odešla. Nikdo z přihlížejících nechápal, co se právě stalo.

Další na řadě byl pan Krása z třetího patra. Vešel dovnitř nejistě, ale když vyšel ven, zářil jako sluníčko.

"Co jste si koupil?", ptali se ho sousedé.

"Nic," odpověděl s úsměvem. "Tři hodiny ničeho."

Zpráva se šířila rychle. Do večera navštívilo obchod přes třicet lidí. Všichni si kupovali čas. Hodinu, dvě, někdo dokonce celé odpoledne.

A pak se začaly dít věci.

Paní Nováková, která si koupila dvě hodiny, byla jako vyměněná. “Přísahala bych, že to byly nejlepší dvě hodiny mého života. Nedělala jsem vůbec nic!”, řekla své kamarádce Votípkové.

Ano, té Votípkové, jejíž manžel byl generální ředitel velkého podniku, než před deseti lety zemřel na infarkt. Votípková, která měla peněz dost, hned spěchala do krámu.

Koupila si rovnou celý víkend.

Prodavač se jen usmíval a poptávka raketově rostla. S jídlem roste chuť, říká se, a lidi z Kolínské i okolí dostali apetit na čas, kdy nemusí dělat nic.

Svůdné a krásné nic, panebože, kdo by to nechtěl?

"Je to podvod!", křičel pan Mareček z přízemí. "Nikdo nemůže prodávat čas!"

Ale druhý den si přišel koupit celý týden. Obchod prosperoval. Ale včeho do času, říká se taky. Do času, rozumíte? Uplynuly dva měsíce, kdy se obchodu netrhly dveře. Ale pak …

"Už nemáme," řekl prodavač starému Zahradníčkovi, který si dal stranou důchod za dva měsíce, a přišel si koupit týden.

"Jak to myslíte, že nemáte?"

"Vyprodali jsme všechen čas," pokrčil rameny prodavač. "Lidé ho nakoupili příliš mnoho."

A měl pravdu. Když se to spočítalo, obyvatelé Kolínské a okolní čtvrti si koupili dohromady přes dvě stě let času.

Druhý den byl obchod zavřený. Třetí den taky. A pak se stalo něco zvláštního.

Čas jakoby se lidem v Kolínské zrychlil. Nejdřív to bylo příjemné - stihli více věcí. Ale pak to začalo být divné až podezřelé. Jejich životy se začaly odvíjet několikanásobnou rychlostí.

Prodavač se už nevrátil. Zákazníkům přišla emailová zpráva, byť všichni přísahali, že při nákupu ničeho žádný svůj kontakt v obchodě nenechali.

Zpráva zněla: "Čas si nelze koupit. Lze ho jen půjčit. V příloze najdete dodatek smlouvy s vyčíslenou výší úroků."

Život v Kolínské šel dál, proč by taky ne. Pozornější lidé si však nemohli nepovšimnout, že tu najednou bylo mnohem víc starých lidí. Nejen to, viděli je i v zrcadle, když se do něj podívali.

A obchod na rohu? Ten si pronajal nějaký mladík. Otevřel tam květinářství.

Vydržel přesně rok. Pak zkrachoval. Jako všichni před ním.