Nenervujte se velkými starostmi. Jsou to malé starosti jiných lidí #29

(5/10 - Vrátili jsme se z výletu do Itálie. K němu se ještě vrátím, velká i malá témata se najdou. Jedno malé například na soše Davida ve Florencii. Ale dnes k velkým i malým starostem, které máme.)

Žijeme v době, kdy máme všichni velké starosti. Nevíme, jak dopadne válka na Ukrajině. Obáváme se návratu pandemie. Klimatická změna se zdá být neodvratná, a s ní souvisí hrozba migrace a geopolitické nejistoty. A co když se navíc vzbouří umělá inteligence?

Nemáme tušení, co by se s tím dalo udělat. Když se v noci probudíme a začneme o tom přemýšlet, roztočí se nám hlava z toho, co všechno se může stát a jak křehký je svět. Připadáme si bezmocní a zranitelní.

Ale pak jsou tady i malé starosti. Ty každodenní.

Protože když ztrápení velkými starostmi usneme, a pak se ráno probudíme, tak zjistíme, že jsme zaspali. Zároveň si vzpomeneme, že právě dnes máme strašně důležitou poradu. Rozhodneme se, že pojedeme autem, abycho trochu zmenšili zpoždění, a když na Vinohradech vjedeme do jednosměrky, zjistíme, že před námi je popelářský vůz. Deset minut za ním čekáme, rozčílení a vzteklí. V práci pak zjistíme, že porada je v jiné budově a začala před půl hodinou.

“Vy jste včera nedostal ten email?”, podiví se slečna na recepci.

Vůbec nás v tu chvíli nenapadne nic o Ukrajině, požárech v Kalifornii nebo záplavách v Indii. Kdyby vám na mobil přišla notifikace bleskové zprávy, že se k Zemi řítí zničující asteroid, tak vás to a) nepřekvapí a b) zas tak moc neznepokojí.

Máte tepovku asi tak stopade, tělo plné adrenalinu a vaší jedinou starostí je, abyste se na tu zatracenou poradu odstali co nejdřív. Aby z toho byl co nejmenší průser, pokud možno.

Ano, známá situace, kdy proti sobě stojí VELKÉ versus MALÉ starosti. Kterým se máme věnovat víc? Co je důležitější?

Jedno ze známých a osvědčených pravidel říká: “Nenervuj se tím, co nedokážeš ovlivnit.”

Poprvé jsem ho slyšel před třiceti lety, když měl kamarád nějaký podezřelý lékařský nález, a čekal na výsledek histologického vyšetření. Byli jsme v hospodě, a on řekl, že sice má strach, ale že se tím nenervuje, protože s tím sejně nic nenadělá. (Dopadlo to dobře.)

Je to podobné, jako když letíte letadlem, a dostanete se do ošklivých turbulencí. Zachvátí vás strach, sedíte nehnutě v sedačce, rukama se držíte opěrátek. Ale zároveň si říkáte, že je to celé zbytečné, že klidně můžete dál sledovat film, protože to letadlo řídí někdo jiný.

Musíte věřit, že to pilot zvládne, nebo ještě spíš autopilot, který byl pro tyto situace nesčetněkrát testovaný.

Tohle všechno víme. Ale stejně to mnohým z nás nedá, a přicházíme se svými “řešeními” pro ty takzvané velké starosti. V letadle nás napadá: “Proč sakra pilot nezmění letovou hladinu? Nemám skočit do kabiny a poradit mu to?” Ale to neuděláte, protože musíte sedět a být připoutaní, takže pouze pozorujete letušku, jestli se stále tváří klidně, nebo už taky začíná hysterčit.

Jenže v běžném životě je to jiné. Žádný nápis “Připoutejte se a zůstaňte na zadku” nad námi nesvítí. Byť by měl. Místo toho máme sociální média, která nám poskytla nástroj, kde své nápady a dobré rady světu můžeme sdílet. A nabídla iluzi, že si naše myšlenky NĚKDO přečte, zvolá u kávy: “Panebože, to je GENIÁLNÍ!”, a vy pak zachráníte celý svět.

Asi ne.