Stop, řekl Simerský.
Čtyřicetiletá produkční Alžběta, sedící u režijního pultíku, zvedla palec. A vypnula nahrávání. Sedmá epizoda podcastu Prognózy byla úspěšně natočená.
Studio nevypadalo nijak impresivně. Byla to menší místnost, asi dvanáctimetrová, ve třetím patře nevzhledného karlínského činžáku. Bývalý nájemní bytový dům kdosi před třiceti lety přestavěl na kancelářskou budovu, která by teď už nutně potřebovala rekonstrukci.
Ale nic takového majitel zjevně neplánoval. Proto byl nájem, který Simerský platil, v podstatě směšný. Za dvě malé místnosti o celkové rozloze pětadvacet metrů platil sedm tisíc měsíčně včetně služeb.
Do jedné místnosti postavil menší stůl, k němu dvě židle a dva kvalitní mikrofony. Na režijním pultíku stál malý mixážní pult. Podcast Prognózy byl čistě audio, bez videa.
Všichni to Simerskému rozmlouvali. Tedy všichni znamená Alžběta, kamarádka jeho bývalé ženy, která před rokem přišla o práci na nějakém úřadě, a teď kývla na jeho nabídku, že mu bude dělat produkč…
