Jsem z generace, která se dojímá výročím 17. listopadu 1989. Vlastně je to jediné výročí, kterým se dojímám. Snažím se tomu bránit, ale nakonec se vždycky dojmu. I letos. Ale ne zas tak, abych si - stejně jako každý rok, a každý rok o trochu víc - zároveň neuvědomil, že jsme taky generací, která v porovnání s těmi ostatními minimálně za posledních mnoho desítek let měla největší štěstí.
Větší než generace našich prarodičů a rodičů, kteří podobně jako my vyrostli ve světě, který byl černobílý, a kdy bylo jasné, kde je dobro a kde zlo, ale když jim bylo kolem dvaceti, tak zlo zvítězilo. Když nám bylo kolem dvaceti, vyhrálo dobro. A otevřel se nám svět se svými možnostmi i příležitostmi, a když jsme do něj přivedli své děti, snažili jsme se, aby byl taky dle našeho názoru lepší. Avšak už nebyl černobílý, a to je důvod, proč to má generace našich dětí asi obtížnější než my.
I proto mě nijak neuráží, když na naše výročí chodí dnešní plus mínus dvacetiletí s tr…