Mistrovský úder víly Feller, Richard Dadd, 1855 - 1864

Příběh obrazu.

Je léto 1858 a Londýn zapáchá.

Nevíme, jaký den je. Ale je to jedno. Podle kunsthistoriků se na tom obraze pracovalo devět let. Takže si pojďme představit, že je konec července 1858, protože v tom měsíci se Temže v horku proměnila v otevřenou stoku. Poslanci ve Westminsteru máčeli záclony do vápna, ale stejně utíkali ze sálu. Velký zápach, píše se v učebnicích.

A když něco smrdí, tak se demokracii nedaří.

Bethlem Royal Hospital stojí necelý kilometr jižně od řeky, v St George’s Fields v Southwarku. V oddělení pro trestance sedí u okna vousatý muž a maluje stéblo trávy.

Je mu jednačtyřicet. Londýn jinde než v místnosti se dveřmi bez kliky neviděl čtrnáct let.

Jmenuje se Richard Dadd a to, co provedl, se dá vyprávět za dvacet vteřin. 28. srpna 1843 pozval otce na procházku do parku v Cobhamu v Kentu a podřízl ho nožem. Byl přesvědčen, že to po něm chtějí bohové a že likviduje démona, který se do těla otce nastěhoval. Rozhodl se utéct do Francie, cestou v dostavníku napadl břitvou spolucestujícího, chytili ho. Když policie prohledala jeho londýnský pokoj, našla složku kreseb: portréty přátel. Každý s podříznutým hrdlem.

Dnes bychom řekli paranoidní schizofrenie. Nebezpečný šílenec, říkalo se tehdy. Ale protože viktoriánská Anglie byla už celkem civilizovanou zemí, tak se tito lidé nepopravovali, ale zavírali do ústavů.

Dadd teď maluje trávu.

Plátno má čtyřiapadesát krát necelých čtyřicet centimetrů, tedy zhruba formát většího kuchyňského prkénka. Barvy a štětce mu posílá rodina. Od roku 1852 tu vládne nový ředitel, doktor Charles Hood. Je vzdělaný gentleman, a taky hodný člověk, a hned když poprvé viděl Daddovy obrazy, tak věděl, že jeho nejnebezpečnější pacient maluje líp než většina členů Královské akademie.

A tak se rozhodl, že ho nechá malovat. Sám si od něj bude kupovat obrazy, nakonec jich bude mít třiapadesát.

Tenhle si ale objednal někdo jiný: George Henry Haydon, který v ústavu pracuje jako hospodářský správce. Viděl Daddovy víly, líbily se mu, chtěl taky jednu. Běžný obyvatel Londýna by nadzvedl obočí. Ale proč vlastně? Proč bychom se měli pohoršovat nad tím, že si správce blázince objednal obraz víly od otcovraha?

No a pak ten požadavek. Správce chce víly. Viktoriánská Anglie se to těchto pohádkových bytostí zamilovala. Jsou okouzlující a přátelské, žádná strašidla. Víly jsou zlrátka v módě. Všichni, anebo určitě aspoň ti chytřejší a vzdělanější, samozřejmě ví, že víly jsou nesmysl. Ale všichni se tváří, že existují.

O století později někdo posedlost vílami přirovná k punku. Je to přirovnání nepravděpodobné, přitažené za vlasy. Ale možná právě proto funguje. Punk Is Not Dead.

Víly taky nejsou mrtvé. Určitě ne v Londýně v roce 1858. A symbolizují návrat k přírodě. Největší esa viktoriánského malířství přírodu milují.

Dadd taky, jen žádný les už dlouho neviděl. Je v ústavu a celý jeho kontakt s přírodou je prostřednictvím oka, ve kterém vidí oblohu a protější domy.

Štětec, který drží, má pár štětin. Barvu nanáší ve vrstvách, po troškách, den za dnem, dokud se povrch nezačne zvedat z plátna jako reliéf.

Uprostřed obrazu stojí dřevorubec zády k nám, v kožené zástěře, sekeru zvednutou nad hlavu. Pod sekerou stojí lískový oříšek. Až ho rozpůlí, bude z něj kočár pro královnu Mab, tu maličkou, o které Mercutio v Romeovi a Julii vypráví, že jezdí lidem po nose a rozsévá jim sny.

Kolem je snad třicet postav, které nedělají vůbec nic. Patriarcha v obludném klobouku má zdviženou ruku a chystá se dát pokyn. Pedagog s bílým vousem, který podle všeho počítá úhel dopadu. Satyr, který nakukuje dámě pod sukni. Nikdo se nehýbe. Všichni se dívají na jedno místo.

Obraz se bude jmenovat The Fairy Feller’s Master-Stroke. Mistrovský úder víly, která vypadala jako dřevorubec. Feller je anglicky hovorově chlapík. Feller je taky ten, kdo kácí. Ten, kdo srazí k zemi.

A pozor, ta sekyra není dokončená. Ne každý to vidí, zejména na reprodukcích, které se staly populárními o víc než sto let později. Z důvodu, který ještě vysvětlíme.

Zůstane jako světlejší plocha, skoro jen holé plátno. Kunsthistorici se dodnes přou, jestli to byl záměr, anebo se do toho už Daddovi nechtělo. Třeba byl unavený, nebo i z jiných důvodů ztratil motivaci. Ale je to vlastně jedno. Ta sekera, zdvižená nad hlavu, tam zůstane navždy. Octavio Paz to nazve děsivým očekáváním. Čas se zastavil a nic dalšího nepřijde.

Dad zná ten moment, když se vám do mozku zatne sekera. Tady visí ve vzduchu, obklopená kopretinami, kamínky a náhodnými přihlížejícími, kteří vypadají, jakoby se zapomněli nadechnout. Možná je to autoportrét, a pokud ano, tak nejpřesnější autoportrét umělce, který propadl šílenství, ale neumí to namalovat jinak.

V červenci 1864 ho převezou do nového ústavu, a obraz zůstane, jak je. Tam pak zůstane dalších skoro dvaadvacet let. Zemře v roce 1886 a svět o něm ví … vlastně o něm neví nic. V roce 1963 věnuje obraz Tate básník Siegfried Sassoon. V roce 1974 ho spatří Freddie Mercury a napíše o něm jednu ze slavných písní kapely Queen.

Nikdo z nich tam neuvidí to, co je v té místnosti teď: horko, smrad z řeky a malíř, který si co chvíli musí podepřít loket, aby se mu netřásla ruka.

Chodbou se ozve zvon, oznamující večeři. A pak kroky ošetřovatele.

Dadd otře štětec o hadr. Sekeru nechá na zítra. Nebo na pozítří. Když dozorce přinese kaši a tvrdé, nepodajné maso, tak se na Dadda usměje. Je prominentním vězněm, přece kreslí obrazy pro vedení ústavu.

Ale vidí jen jeho oči, které se mu zdají vyhaslé. Vůbec si nevšimne víly, která je v místnosti taky, a drží Dadda za ruku.