Milá Aleno, jsou sny, za kterými je lepší vydat se oklikou
Přečetl jsem si před pár dny tweet od jisté Aleny. Píše se v něm: ‘Skoro celej gympl jsem byla přesvědčená, že půjdu na medicínu; maturovala jsem z biologie a chemie. Ale pak se něco zlomilo. Pamatuju si, jak jsem řekla mámě: “asi chci být novinářka.” A tak jsem prostě napsala @etabery o radu a on odpověděl. Ta novinářka ve mě asi byla vždycky.’
Zmíněný @etabery je samozřejmě Erik Tabery, šéfredaktor časopisu Respekt a velmi dobrý novinář. Alena “připnula” k tweetu screenshot jeho rady, která zněla: “Dobrý den, Aleno, určitě neváhejte a běžte novinařinu studovat. Ta škola z vás novinářku neudělá, ale hodně věcí se dozvíte, budete mít kontakt s profesí apod. Vše ostatní bude jen na vás, když si udržíte zájem, zvídavost, otevřenost a chuť se učit, bude z vás nakonec skvělá redaktorka.”
Což je asi dobrá a poctivá odpověď. Většina vysokých škol z vás neudělá to, co slibuje její název. Filosfická fakulta z vás neudělá filosofa, stavební fakulta stavaře a ani zemědělská zemědělce. Když máte například - Erikem zmíněné - zájem a chuť se učit, pak pro mnoho profesí nepotřebujete žádnou školu. A ano, jsou na druhé straně profese, kde škola je nutným předpokladem. Například zmíněná medicína.
Nemám ve zvyku dávat nevyžádané rady, obvykle je to velká nezdvořilost až hrubost. Ale tady jsem neodolal, zejména proto, že jsem to vlastně ani jako radu nemyslel. Bylo mi jasné, že Alena je rozhodnutá, jaký sen si chce v životě splnit. Ani vteřinu bych jí ho nechtěl rozmlouvat. A možná právě proto si myslím, že by žurnalistiku studovat neměla.
Napsal jsem: ‘Aleno, určitě neváhejte a bežte studovat medicínu. Ta škola z vás udělá lékařku, protože se dozvíte hodně věcí atd. Vše ostatní bude jen na vás. A když zjistíte, ze medicínu dělat nechcete, tak díky zájmu, zvídavosti, otevřenosti a chuti se učit můžete novinářku dělat vždycky.’
Ukázalo se, že Alena je opravdu rozhodnutá, lépe řečeno, že se rozhodla už před dvěma lety. Odpověděla totiž: ‘Rozumím! Ale musím trochu oponovat. Jsem na žurnalistice teď už druhým rokem a můžu říct, že kdybych šla na medicínu, tak mě to tak pohltí, že se nezvládnu zajímat o dění kolem mě - samozřejmě o politiku ano, ale o nové trendy v žurnalistice a pod. Studium žurnalistiky mi pomohlo přemýšlet nad spoustou etických otázek, které by mě, nesedět na fakultě, asi jen tak nenapadly. A ano, asi i kdybych se rozhodla pro cokoli jiného, nakonec ze mě bude novinářka. Podstatou tweetu ale bylo, ukázat jak je fajn, když vám někdo pomůže.’
Takže to dobře dopadlo! Omluvil jsem se Aleně za nevyžádanou radu a popřál jí hodně štěstí. Je fajn vidět, když je někdo spokojený a nadšený pro to, co dělá. Věřím, že studium žurnalistiky bude pro Alenu “fungovat”. Ale nedá mi to, a pro všechny budoucí “Aleny”, co se budou možná někdy rozhodovat, jako školu budou studovat, chci svou nevyžádanou radu vysvětlit.
Mám určitou zkušenost. Sice jsem vystudoval kybernetiku a jsem inženýr, ale nevylučuju, že kdybych se na vysokou školu hlásil ve svobodné zemi, a ne v Československu v roce 1986, že bych si taky žurnalistiku vybral. Každopádně je to profese, které se věnuju celý život. A o studiu žurnalistiky taky něco vím: v letech 2000 až 2015 jsem ji na FSV UK učil (předmět nazvaný Nová média), většinu té doby dokonce jako zaměstnanec katedry žurnalistiky (s čtvrtinovým úvazkem).
No a zde jsou mé tři důvody, proč si místo žurnalistiky vybrat raději jiný obor.
V oboru “žurnalistika” není moc co učit. Lépe řečeno, škola si musí vybrat, jak vlastně - většinou tříleté bakalářské - studium koncipuje. Jestli dá akcent například na dějiny žurnalistiky (ale proč by je novináři měli znát?), na češtinu jako základní pracovní nástroj (ale pro psaní článků stačí zvládnout středoškolskou češtinu) nebo na něco úplně jiného. Kdysi jsem se o to zajímal, a různé školy ve světě to řeší různě. Soubor základních profesních dovedností (“žurnalistický toolkit”) je poměrně malý a lze ho zvládnout s přehledem během jednoho semestru.
Žurnalistika a média obecně jsou dnes ve velmi disruptivní fázi. Není vůbec jasné, jaké dovednosti bude muset mít novinář za dva nebo tři roky, nemluvě o delším horizontu. Není jasné, jak média budou vypadat. A vlastně ani nevíme, jestli to, čemu dnes říkáme “žurnalistika”, bude existovat.
Studium žurnalistiky není moc těžké. Nepochybně to platí o studiu tohoto oboru na FSV UK, to vám potvrdí každý absolvent. Je to v době studia příjemné, mimo jiné proto, že studenti mohou zároveň pracovat (a pokud pracují v médiích, naučí se tam pochopitelně víc než ve škole). Ale je to chyba. Za nejdůležitější roli vysoké školy považuju to, že studenty nutí: namáhat mozek (třeba i věcmi, které nikdy v životě nebudou potřebovat), mít disciplínu a překonávat překážky.
Aby bylo jasno, miluju žurnalistiku. Je to krásná profese, které když propadnete, prožijete pravděpodobně zajímavý a naplňující pracovní život. Je to profese náročná a zároveň zábavná, takže můžete mít to štěstí, že nikdy nepoznáte úmornost a nepříjemnost toho, čemu mnozí říkají “práce”.
Ale kdybych se dnes znovu jako osmnáctiletý rozhodoval, jakou školu studovat, nebo kdyby se mě někdo v tom věku ptal na radu, doporučím studium oboru, kde zažiju radost z objevování a poznávání, a zároveň hrůzu z toho, že v obojím selžu. Obor, který vyžaduje “biflování” i exaktní myšlení, a nic v něm není zřejmé a nic není zadarmo.
Protože tahle strastiplná cesta mě - dle mého názoru - i líp připraví na profesi novináře. Protože ta není o tom, že víte, kde se ve větě dělá čárka, anebo jak dlouhé psal Jan Neruda sloupky do Národních listů.
Když chcete být novináři, musíte především porozumět světu. A pak mít schopnost popsat složitě věci jednoduše, což je jedna z nejobtížnějších věcí na světě. A nedá se naučit a taky se z ní nedá zkoušet, a proto žádný takový studijní obor neexistuje.
P.S. Mimochodem, zmíněná medicína možná není vůbec špatnou volbou. Překvapivě vysoké procento úspěšných spisovatelů a novinářů má právě lékařské vzdělání. Medicína dle mého názoru kombinuje to, co jsem napsal výše: nutí vás se mnoho věci naučit, ale zároveň přemýšlet. A taky na rozdíl od mnoha jiných oborů vyžaduje ohromnou empatii a pochopení pro ostatní. Mám dobrého přítele Josefa Veselku (dělal jsem s ním asi před měsícem podcast), špičkového kardiologa světových parametrů, který se před asi deseti let stal jakýmsi novinářem a spisovatelem “na vedlejší úvazek”. A je v tom lepší než mnozí z nás, profesionálních novinářů.