Máte 175 slov, abyste popsali svůj život. Už víte, která to jsou?

Když žijeme, měříme svou cenu obvykle tím, co jsme dokázali. "Dotáhli jsme to tam," myslíme si, případně "Udělali jsme tohle." Každý milimetr na pomyslném žebříčku úspěchu je pro nás důležitý. Jenže všechno to mění okamžik smrti.

Říká se, že umíráme dvakrát. Poprvé skutečně, tedy fyzicky. Po druhé v momentě, kdy zmizíme z paměti posledního živého člověka. Ten druhý, posmrtný život může být dlouhý. Ale jaký obraz po sobě zanecháme? Naznačuje to americká studie, která analyzovala skoro 40 miliónů nekrologů za 30 let na webu Legacy.com.

Výzkumníci se při zkoumání těchto textů ptali na jednoduchou věc: co jako společnost považujeme za smysluplně prožitý život? A co se dozvěděli?

175 slov. Tolik z nás zbyde.

Průměrný nekrolog má 175 slov. To je méně než průměrný příspěvek na LinkedIn, kratší než průměrná recenze restaurace na Googlu. Celý život – všechna ta rána, kdy jsme vstávali, i ta, kdy jsme nevstali, všechny lásky, zklamání, triumfy i prohry, všechny knihy i filmy, u kterých jsme plakali – to vše se nakonec vejde do textu, který byste přečetli za minutu a půl.

(Mimochodem, v tomhle textu je to asi sem.)

Teď přichází ta nejzajímavější část: pravděpodobně to bude jiných 175 slov, než byste o sobě napsali sami.

Studie totiž ukazuje fascinující propast. Zatímco my sami – živí, ambiciózní, neustále optimalizující své sociální sítě – se prezentujeme skrze úspěchy, kariérní milníky a měřitelné výsledky, naši pozůstalí o nás píší hlavně v souvislosti s tradicí (80 % nekrologů) a laskavostí (76 %).

Naše povýšení na senior managera nikoho nezajímá. Ale to, že jsme každou neděli volali babičce? To zůstane.

Celý život budujeme “osobní značku”, optimalizujeme životopisy, sbíráme certifikáty a achievementy jako v počítačové hře. A pak o nás naši blízcí napíší, že jsme rádi chodili na houby a sousedům půjčovali sekačku.

Což ani nemusí být pravda.

Které z těch dvou verzí dáváte přednost?

Možná – jen možná – je dobře prožitý život takový, kde propast mezi naší představou o sobě a naším nekrologem je co nejmenší. Kde to, jak vidíme sami sebe, se aspoň trochu podobá tomu, jak nás vidí lidé, které milujeme. A kteří milují nás.

Zkuste si těch 175 slov napsat (aspoň v duchu), než dneska půjdete spát.

.

---

Tenhle Substack má teď v lednu malé výročí.

Je mu pět let.

Vznikl v roce 2021 jako jedno z novoročních předsevzetí. Takové to klasické: budu psát pravidelně, chytře a hlavně tak, aby to mělo smysl.

Na rozdíl od většiny jiných předsevzetí tohle vydrželo. A dokonce slaví páté narozeniny. Což je, upřímně, malý zázrak.

Jedno procento je můj osobní projekt, který vznikl v roce 2021 jako “záznamník nápadů” a podpora stejnojmenného podcastu (ten existuje od roku 2019). Dnes obsahuje už dva podcasty a zároveň podporuje AI platformu Inspiruj.se, kterou rozvíjíme s mojí ženou.

Placené předplatné je dobrovolné, většina textů i oba podcasty jsou bez paywallu.
Ale jsem moc vděčný za ty, kteří si stejně předplatí. Beru to jako tiché „jo, tohle mi dává smysl“ — a zároveň jako způsob, jak Jedno procento udržet živé, zvědavé a časem i ambicióznější.

Platit navíc znamená i mít hlas: možnost komentovat, ptát se, nesouhlasit, navrhovat témata. Čtu všechno a odpovídám, jak nejlépe umím.

Zpětná vazba je tu vítaná. Fakt.

Velké díky všem, kteří už Jedno procento podporují. Díky vám se z textů staly i skutečné věci — projekty, živá natáčení, příležitosti. Pro začátek roku 2026 plánuju vyzkoušet živé streamy přímo v aplikaci.

Pět let. Pořád mě to baví.A pokud vás taky, budu rád, když u toho zůstaneme společně.