Mám novou práci, začal jsem brigádničit v Albertu

Zápisky radostného pesimisty.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Protože teď pracuju v Albertu.

Tedy skoro. Zatím spíš brigádničím. Vždycky, když tam nakupuju.

V Albertu na Vinohradské byla rekonstrukce a zrušili tam skoro všechny klasické pokladny. Nechali jen jednu, a k té přidělují nejméně sympatického člověka z týmu. A stejně se na něj stojí fronta.

Takže chodím k automatické pokladně, kde si sám skenuju čárové kódy a markuju zboží.

Musím říct, že jsem v tom celkem dobrý. Ale mám přísnou šéfovou. A když se spletu, a nad pokladnou se rozbliká takové to červené světýlko, tak moje šéfová přijde a nesmlouvavě se zeptá: “V čem je problém?”

Pokrčím rameny.

Ona svýma rentgenovýma očima mrkne na pokladnu a hned ví.

”Máte okurku v taškové zóně!”

”Ano?”, špitnu.

”Nezváženou okurku,” řekne šéfová ledově. Dřív jsem nevěděl, co je tašková zóna, ale dnes už ano. Takže okamžitě pochopím, v čem je chyba, vezmu okurku a vrátím ji na váhu.

Šéfová čipem uklidní pokladnu, která přestane blikat. “Pokračujte!”, přikáže mi.

Věřím tomu, že ze mě bude dobrý a efektivní zaměstnanec. V mém věku je těžké hledat práci. Mám své návyky, dobré i špatné, ale snažím se, opravdu. Někdy si i sám se sebou povídám.

Například jsem se přistihl, jak sám sobě říkám: “Co bodíky, sbíráš?”

”Ne, děkuju,” odpověděl jsem, opět sám sobě.

I když občas se stane něco, co mě zaskočí. Například včera, když jsem se rozhodoval, jestli tři housky, které jsem si vzal v pečivu, jsou “domácí housky”, anebo “pletýnky Albert”, ozvalo se v mé těsné blízkosti: “Kde máš kód, ty šulíne?”

Málem jsem nadskočil leknutím. Kde mám kód? A jaký vlastně kód? Proč bych to měl vědět?

Udiveně jsem se rozhlédl. A u pokladny vedle uviděl muže. Ta otázka nepatřila mně.

Muž s mluvil s jogurtem.

Vím, že to zní divně. Ale opravdu mluvil s jogurtem. Držel ho v ruce, otáčel ho, a ještě jednou zopakoval: “Kde máš ten podělanej kód?”

Pochopil jsem, že je to kolega brigádník. Mohl bych hořekovat nad tím, co z nás udělala automatizace. Ale nechci sbírat laciné body (bodíky?!) jen proto, že já i další lidé mého věku mají problém s novými technologiemi.

Navíc je zřejmé, že se to naučíme. A není důležité, že někteří z nás si ve stresu povídají s věcmi.

”Tak se ukaž, kolik to dělá?”, řekl muž vedle mě pokladně.

Pokradmu jsem ho pozoroval. Prosím, neberte to jako šmírování, spíš jako snahu získat studijní materiál.

”Já už bych to měl dávno spočítaný!”, oznámil muž pokladně.

Když se nic nedělo, ušklíbl se, a řekl: “Já už to mám spočítaný!”

Stále se nic nedělo, takže muž do spodní části pokladny zlostně kopnul. Nahoře nad pokladnou se rozblikalo červené světýlko.

Během chvíle u něj stála naše šéfová. “V čem je problém?”

”Ten idiot nedokáže spočítat, kolik stojí nákup o pěti položkách!”, řekl muž tónem žalobníčka.

Ale šéfová se nenechala oklamat. Očima zkontrolovala situaci a řekla: “Nezadal jste PIN!”

Muž nechtěl ztratit tvář, a tak mumlal něco v tom smyslu, že na nic nezapomněl, nic si nepamatuje, a ta částka taky nesouhlasí.

Ale pak nenápadně naťukal do terminálu PIN a nad pokladnou vzápětí zaplápolálo zelené světlo.

Šéfová se přesunula k dalším kolegům, kteří se v rámci své brigády potýkali podobně jako my s problémy.

”Budete si přát vytisknout účet?”, ozvalo se.

Muž se nejdřív rozhlédl, zda je šéfová z doslechu, a pak řekl: “Účet si strč do pordele, ty zrůdo!”

Uznávám, že to byla přehnaná reakce, a rozumím tomu, že to měl říct ještě o něco víc potichu, protože pak by to naše šéfová neslyšela.

Jenže ona to slyšela, a zatvářila se velmi nesouhlasně. A její rozladění se svezlo až na mě, který jsem celou situaci rozvážně a zároveň napjatě sledoval.

Střelila po mně pohledem, zřejmě ať nekoukám, kde co lítá, a věnuju se své práci. A hlavně konečně přijdu na to, že brambory, které se snažím namarkovat, nejsou “delikátní rané”, ale “pozdní konzumní”.

Jednou se to naučím, slibuju. Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.