Mám byznysplán pro zpravodajské médium, které bych si chtěl platit a číst

Jak být spokojený, nebo dokonce šťastný? Často se na to ptám svých hostů v podcastech. A překvapivě často mnozí odpovídají: ten trik je v tom nesledovat zprávy. Nekoukat se na televizi, odinstalovt si z telefonu Facebook, nečíst zpravodajství na webu. Ne vždy se to daří, ale takový je plán. A cítíme se díky tomu líp.

Je to tak opravdu? Není jedno ze základních pravidel pro dobrou demokracii to, že občan a tedy volič má být informovaný? Přestalo to platit?

Možná. Podle Reuters Institute se loni zprávám alespoň občas vyhýbalo 40 procent lidí na světě. Nejvíc, co kdy bylo v tomto průzkumu naměřeno. V Kanadě dokonce 69 procent. Nejde o lenost ani o úpadek občanské odpovědnosti. Jde o to, že lidský mozek, “optimalizovaný” pro život v komunitě čítající řádově kolem stovky lidí, má najednou úkol jich monitorovat osm miliard.

Takže tu máme paradox.

Demokracie stojí na předpokladu, že volič má co nejvíc informací, ale zároveň platí, že přemíra informací nás prokazatelně vyčerpává, deprimuje a kazí nám náladu. Nejen tu naši osobní, ale spoluvytváří i tu rozladěnou, podrážděnou, permanentně naštvanou společenskou atmosféru. Co s tím?

Možná není problém v tom, co víme. Možná je problém v tom, že to víme moc rychle. Nebo moc brzo.

Jak to začalo? V červnu 1980 (mnozí z vás možná nebyli ještě na světe, mně bylo necelých dvanáct) spustil Ted Turner v Atlantě CNN. První televizi, která vysílala zprávy čtyřiadvacet hodin denně. Do té doby mělo zpravodajství v našich životech své vyhrazené “sloty”.

Ráno jsme listovali noviny a četli včerejší zprávy. Zároveň možná poslouchali rádio, kde tyto zprávy byly lehce obměněné podle toho, co se (někdy) přihodilo v noci. Pak celý den nic a večer jsme nové zprávy sledovali v televizi. Mimochodem ty samé zprávy, které budeme číst další den ráno v novinách, jen lépe formulované a napsané.

A to bylo celé. Velká změna, ale zvykli jsme si na ni.

Na druhá přišla v devadesátých letech s webem. Ale spíš jen teoreticky, zpravodajské servery začaly aktuální zprávy přinášet spíš až ke konci dekády. Té dekády, kdy jsme my novináři snili o tom, že web udělá novináře z kohokolki, a ještě se nám to zdálo jako dobrý nápad.

Mimořádně špatný nápad, ukázalo se, o deset let později, s nástupem sociálních médií. V roce 2004 v Americe Facebook, o dva roky později YouTube a Twitter, a pak už všechno ostatní. Dnes je zpravodajský ekosystém nepřehlednou a pro lidskou psychiku nepřehlednou džunglí.

To vše víme, nic nového, pojďme dál. Otázka: je sledování zpráv v “reálném čase”, které přineslo CNN před více než 40 let, opravdu výhodou? Nepochybně v situaci, kdy jsme v domě, ve kterém začalo hořet. Nebo když se blíží hurikán. Nebo … určitě víte, o jakém druhu zpráv mluvím.

Ale potřebujeme vědět v reálném čase i všechno ostatní? Je zprávou opravdu i to, jak se tvářil ministr zahraničí v momentě, kdy mluvil o vztahu Česka ke Grónsku?

Rozdíl mezi “vědět hned” a “vědět dobře” je propastný. A největší problém je v tom, že jsme tenhle rozdíl nějak přestali vidět a vnímat.

Takže zde je NÁPAD:

Co kdybychom svět sledovali … ale se zpožděním?

Řekněme týden. Možná by stačil den. Nebo by byl lepší měsíc, to je opravdu otázka do debaty, klidně i do výzkumu. Ale princip je zřejmý: necháme zpravodajství, aby se “odleželo”, nebo aspoň “nadýchlo”, jak to děláme s dobrým vínem. Zpoždění má jeden magický efekt: zbavuje zprávy naléhavosti.

Fyziologicky jsme nastavení tak, že na novou informaci reagujeme ve dvou módech: “fight”, nebo “flight”. Prostě buď se připravíme na boj, anebo utečeme. Když jde o informaci o blížící se pohromě, je to skvělé. Pro tyhle případy to má příroda takhle “vymyšlené”.

Problém je v tom, že 99 procent zpráv není o blížících se pohromách, katastrofách ani zásadních momentech. Je o málo významných nebo dokonce zcela nedůležitých věcech, které se ovšem tváří důležitě a naléhavě, protože producenti těchto zpráv potřebují naši pozornost. Na ní je založen jejich byznysplán.

Když budeme konzumovat zprávy týden staré, najednou zjistíme, že většina z těch, které před týdnem působily jako zásadní, bezodkladné a zlomové, byly naprosto bezvýznamné. Ten týden to jasně ukázal. Nevěříte? Zadejte si do filtru na vyhledávači, že chcete jen týden starý obsah. A zkuste se do něj začíst. Uvidíte.

Staré pravidlo říká, že člověk by se měl znepokojovat jen tím, co dokáže ovlivnit. To je pravda, ale někdo to asi zapomněl říct našemu mozku. Protože přesně tohle mozek dělá. Znepokojuje se zejména tím, co nedokážeme ovlivnit. Propast mezi věcmi, které víme, a tím, co s tím můžeme udělat, patří k nejsilnějším spouštěčům úzkosti.

Reálný čas tuhle propast maximalizuje. Čteme horory světa, a naprosto jasně víme, že s nimi nezmůžeme vůbec nic. To je definice bezmoci.

Ano, stále platí, že dobrý volič je ten informovaný. Ale nikde není psáno, že musí být informovaný okamžitě a hned. Americká demokracie vznikla v éře, kdy zprávy z druhé konce země docházely s týdenním zpožděním a zprávám z Evropy to trvalo až měsíc. A ta demokracie dostala navzdory tomu překvapivě dobré základy.

Byznysplán: založte někdo zpravodajský servez, který bude mít zpoždění 168 hodin. U většiny zpráv bude okamžitě jasné, že nedávají žádný smysl a je možné je rovnou škrtnout. Část zpráv se bez neléhavosti okamžiku stanou jen informacemi, které vezmeme na vědomí. A zbyde opravdu minimum zpráv, které v nás vyvolají stejný pocit, jako kdybychom je četli v reálném čase: tedy pocit urgence, mravenčení v žaludku a potřeby něco podniknout.

Vsadím se, že budou týdny, kdy to nesplní zpráva žádná.

Nenavrhuju cenzuru. Nenavrhuju nevědomost. Navrhuju něco mnohem nudnějšího a proto asi i těžšího: trpělivost. Ochotu dovídat se o věcech až v momentě, kdy získaly nějaký tvar, hotovost a smysl. Kdy prošly testem času a lze na jejich základě udělat nějaké důležité a snad i dobré rozhodnutí.

Texty na takovém serveru navíc budou dobře napsané, ověřené a promyšlené. Nebudou trpět odbytostí a unáhleností. Bude je radost číst, protože budou nabízet opravdu důležitá témata k přemýšlení a debatě.

Kdo by si takovéhle noviny nekoupil?