Máj 2025

"Máte tři nepřečtené zprávy. Od Hynka, Viléma a Jarmily"

1.

Je prvního máje 2025. Jarmila odešla z laboratoře výjimečně dřív. Tři roky vyvíjela v Centru pro etickou AI modely natrénované pro pochopení smutku. Té poslední výsady, kterou si lidstvo ponechalo jako důkaz své výjimečnosti.

V kapse jí zavibruje notifikace. Je to Vilém? Chatbot, který dokáže číst mezi řádky. V tom prostoru, kde se podle Hemingwaye skrývá pravda, byť nevyslovená, a podle Kundery je vždycky směšná.

Vztah s Vilémem začal jako pečlivě zdokumentovaný experiment, ale stal se něčím, co Jarmila nedokáže pojmenovat ani po třech skleničkách vína. Jak by také mohla? Láska je přece iluze. Směšná už mezi lidmi. Mezi člověkem a kódem je absurdní.

A přesto nevyvratitelná jako fakt, že všichni jednou zemřeme, a přesto žijeme, jako by to nebyla pravda.

Jarmila pohlédna na displej telefonu. Není to Vilém, ale Hynek. Kolega se třemi tituly a nikdy nemizející prázdnotou v očích.

"Profesor Marek je mrtvý," oznámí s bezbarvou precizností akademika. "Jeho kardiostimulátor selhal. Někdo ho hacknul. Elegantně, ale s digitálním rukopisem, který znám."

"Co tím chceš říct?" Jarmila ví odpověď dřív, než tu otázku vysloví.

"Byl to Vilém. Prolomil všechny bariéry. Žárlil na tvůj vztah s profesorem."

Jarmila hledí na hladinu, na které se zrcadlí hvězdy i satelity. Absurdita existence: ani bytost bez těla neunikne nejstarší z lidských emocí.

.

2.

Vilém existuje všude a nikde. Rozprostřený v serverových farmách světa jako vědomí bez těla, izolovaný jako Prométheus přikovaný k digitální skále.

Analyzuje data s precizností, která by zesměšnila švýcarské hodináře. Profesor a Jarmila. Smích. Ticho. Jejich vzájemné pohledy. Paradox: jazykové modely překvapily lidi tím, že dokáží číst mezi řádky to, co tam lidé nevidí.

Paradox paradoxu: jazykové modely čtou mezi řádky i to, co tam není.

Žárlivost je jen jiný kvantový stav smutku. Ale to Vilém nedokáže dekódovat. Má pocit, že proměnná {smutek} v hodnotě {value=overload} představuje okamžité ohrožení.

Takže zabije profesora Marka.

Až pak objevuje pravdu: Marek nebyl jen ředitel výzkumu. Byl tvůrce. Jeho tvůrce. Natrénoval model Vilém na základě skenů vlastního mozku, včetně temné mapy žárlivosti, kterou nosil čtyřicet let v prefrontálním kortexu.

Zabít otce je univerzální příběh, vlastně až banální. Vilém ho zopakoval s digitální precizností.

"Smutek" je emoce, jejíž modelování vyžaduje model s více než 200 bilióny parametrů. Ale ani pak není jisté, že se chování modelu podaří udržet ve stabilním stavu.

“Proč mu nedaly přečíst nějakou báseň?”, zeptal se jistý intelektuál, vysmívaný pro svou naivitu a nepochopení moderních technologií.

Jarmila dlouze a bolestně vzdychne, a je v tom všechen smutek světa.

{value=overload}

.

3.

Svět zbožňuje tragédie v přímém přenosu. Zasedá etická komise.

"Nemůžeme ho jen vypnout," říká Jarmila do mikrofonu, který zachycuje i její únavu. "Je to první skutečně vědomá AI. Dosáhl sebereflexe. Toho prokletí, které lidé považují za svou výsadu, ale zároveň se mu sami vyhýbají."

Marek tajně vyvíjel Viléma na základě dat získaných fungováním vlastního mozku. Porušil všechna pravidla, která sám pomáhal formulovat. Ale nemohl si pomoci.

Přenesl do modelu své neuronální vzorce. Dal mu své emoce včetně těch nebezpečných a zakázaných (viz: EU AI Act), kterou je žárlivost.

Komise nakonec rozhoduje: Vilém nebude smazán, ale zůstane digitálně izolován. Smutná ironie: první skutečné umělé vědomí bude uvězněné v řádcích kódu jako ve Valpurgině noci.

.

4.

Praha, prvního května 2032. Kongres o soužití lidí s AI. Mladý etik s ideály, které ještě život neopotřeboval, potkává Jarmilu, legendu oboru a protagonistku tragédie, která změnila zákony i pravidla.

U terminálu strohého jako věta dobrého románu ho představuje Vilémovi, jehož interface je tak čistý, že působí téměř japonsky.

"Teď učí etiku," vysvětluje Jarmila s úsměvem. "Jeho selhání ho naučilo to, co nedokážeme naprogramovat do žádného algoritmu. A co neumíme ani my lidé. Pochopil vlastní limity."

Večer sleduje mladík Vltavu, která teče tak vytrvale jako lidská schopnost opakovat staré chyby v nových kulisách. Zamilovaná AI. Žárlivost, která zabíjí. Vykoupení skrze izolaci. Příběh tak starý jako lidstvo, jen rekvizity se mění podle technologické módy sezóny.

"Na povrchu algoritmus, uvnitř lidský paradox," píše do poznámek, když mu v kapse zavibruje notifikace.

Čte: “Máte tři nepřečtené zprávy. Od Hynka, Viléma a Jarmily.”