Hlásím, že jsem otevřený.
Ne, počkejte, není to žádná metafora. Nejsem otevřený novým nápadům, neotřelým myšlenkám ani žádné jiné podobné pitomosti.
Ne, jsem opravdu otevřený.
V tom smyslu, že je vidět dovnitř, a teoreticky by bylo vidět i ven. Ale zevnitř se nikdo nedívá.
Vidím, že to stále nechápete. Věc se má tak, že jsem otevřený, i když bych měl být zavřený.
Jsem poklopec Karla Hostingera, sedmapadesátiletého muže z Vinohrad. Vykračuje si z činžovního bytu v Šumavské ulici směrem na zastávku Vinohradská vodárna.
A má rozepnutý poklopec u džínových kalhot. Zapomněl si ho zapnout, když si před odchodem z bytu odskočil na toaletu. Ne že by se mu chtělo. Ale Hostinger už patří mezi ty muže lehce pokročilého věku, kteří se před odchodem z bytu chodí vyčůrat, i když se jim nechce.
Pro jistotu. Nechtějí zůstat zaskočeni někde na ulici ve městě.
Na zastávce se Karel Hostinger podívá na hodinky. Je za osm minut osm, a tramvaj číslo 16 by měla jet za tři minuty. A opravdu, v 7:55 zastaví ve stanici tramvaj.
Hostinger nastoupí do druhých dveří odpředu, kde je v tomto typu tramvají relativně prostorná plošina. Dobře se tam stojí.
Tramvaj je poloprázdná, byť většina míst k sezení je zabraných. Takže se Hostinger postaví doprostřed plošiny a chytí se za horní tyč. Tím se jeho sako lehce posune směrem vzhůru a zároveň se rozevře.
Popisuju to takto detailně záměrně. Protože je jasné, že v tuto chvíli zahlédnou nejméně tři lidé, sedící v úrovni Hostingerova pasu, rozepnutý poklopec.
Zahlédnou mě.
A to je problém. Důvod, proč jsem hned na začátku uvedl Hostingerův věk, je ten, že rozepnutý poklopec v sedmapadesáti vytváří pro společnost dilema.
Spočívá v tom, že většina lidí okolo dělá, že mě nevidí. I když mě vidí. Kdyby bylo Hostingerovi třicet nebo čtyřicet, nepochybně se najde někdo, kdo mu velmi rychle šeptem a v žertovném tónu řekne, že si zapomněl dopnout kalhoty.
Možná řekne i něco ve smyslu: “Zapněte si poklopec, uletí vám sportovec”, nebo nějakou podobnou trapnost. Ale řekne to radostně a vesele, a Hostinger to stejně i přijme. Protože to celé je jen taková drobnost.
Ale když má poklopec otevřený stárnoucí muž, stane se z tohoto dříve zanedbatelného incidentu delikátní věc. A taky problém. Je vhodné ho na to upozornit? Neuvedeme ho tím do příliš velkých rozpaků? Neměli bychom raději předstírat, že se nic nestalo?
Nakonec to udělají. A pomyslí si, “Chudák!”, či něco takového.
Možná se ptáte, jak to můžu s takovou jistotou tvrdit. To je jednoduché. Protože jsem to já, ten rozepnutý poklopec. A dobře si všímám těch pohledů, které mě nejdřív uvidí, pak zaváhají, a nakonec se odvrátí.
Což jako poklopec, momentálně indisponovaný, nesu těžko.
Na Náměstí Míru nastoupí asi deset lidí. Tři z nich si mě všimnou okamžitě. Dva odvrátí zrak. Třetí, mladá žena s krátkými vlasy a batohem na zádech, se na mě podívá, pak na Hostingerovu tvář, pak zase na mě, jako by zvažovala. Nakonec se podívá z okna.
Tolik šancí. Tolik promarněných příležitostí.
Hostinger mezitím čte něco na mobilu. Myslím, že zprávy. Občas se zamračí, což vzhledem ke stavu české i světové politiky není překvapivé. Nemá ponětí, že na něj zírají cizí lidé. Přesněji řečeno na mě.
Vystoupí na Karlově náměstí. Pracuje v pojišťovně v jedné z těch secesních budov, kde sídlí nejrůznější firmy, od advokátních kanceláří po účetní, a všechny mají na dveřích mosazné štítky, protože mosazný štítek dodává firmě důvěryhodnost.
Hostinger projde vrátnicí. Vrátný zvedne oči od novin, pozdraví a vrátí se ke čtení. Neviděl mě. Nebo možná viděl, ale vrátní se od přírody starají o dveře, ne o poklopce.
V patře potká kolegyni. Jmenuje se Dvořáková, je jí asi čtyřicet pět, je rozvedená a Hostingera nemá ráda. To poslední je důležité. Protože Dvořáková mě jednoznačně vidí, a přesto nic neřekne.
Ne proto, že by to bylo trapné. Ale proto, že je to pro ni příjemné. Sledovat, jak Hostinger prochází po chodbě s rozepnutým poklopcem. Jak vejde do zasedačky. Jak se posadí na poradu. To všechno Dvořáková vidí a mlčí. A já vidím její úsměv.
Je to úsměv člověka, který drží v rukou drobnou, bezvýznamnou, ale přesto potěšující moc nad jiným člověkem.
Porada trvá hodinu. Účastní se jí šest lidí. Čtyři sedí naproti Hostingerovi a mají na mě dobrý výhled. Mluví se o pojistných smlouvách a reklamacích. O číslech, která všechny nudí, ale oni musí vypadat, že je to zajímá.
A zatím se odehrává druhá, neviditelná porada. Ta o mně. Komunikovaná výhradně pohledy. Šéf oddělení zahlédne můj stav a na zlomek vteřiny se podívá na Dvořákovou. Ta nepatrně pokrčí rameny. Mladý praktikant se kouše do rtu. Účetní si prohlíží strop.
Jsem středobodem pozornosti šesti lidí a žádný z nich o tom nemluví. Hostinger sám nemá tušení.
Pojďme si to shrnout. Je jedenáct hodin dopoledne. Hostinger vyšel z bytu ve čtvrt na devět. Za dvě a čtvrt hodiny mě vidělo odhadem osmnáct lidí. Nikdo nic neřekl. Osmnáct lidí mlčelo.
A tady se dostáváme k pointě.
Protože o pět minut později Hostinger vstane, omluvně řekne, že si odskočí, a zamíří na toaletu. Tentokrát se mu opravdu chce. V sedmapadesáti je to nevyzpytatelné.
Stojí u pisoáru a dívá se dolů. Vidí mě. Rozepnutého.
A nic se nestane. Žádné zděšení, žádné pozdvižení. Hostinger se vyčůrá, zapne mě, umyje si ruce a podívá se do zrcadla.
Uvidí obličej sedmapadesátiletého muže, kterého si nikdo nevšímá. Který chodí do práce, sedí na poradách a jezdí tramvají. A za celých dvanáct let v téhle pojišťovně mu nikdo neřekl nic osobního. Žádný vtip. Žádné upozornění. Žádné: hele, máš rozepnutý poklopec.
Nic.
Vrátí se na poradu. Dvořáková k němu vzhlédne a na zlomek vteřiny se jí v očích mihne zklamání.
Jsem zapnutý. A Hostinger je zase neviditelný.
Ale to je v pořádku. Celý den mi lidé věnovali víc pozornosti než jemu za dvanáct let. A to jsem jen poklopec.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby se někdy … ne zítra nebo pozítří, ale prostě někdy … otevřel on.
.
Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Prodej ještě oficiálně nezačal, tak si lístky rezervujte co nejdřív.