Seděli na zahrádce kavárny. Slovo zahrádka je mírně zavádějící, protože šlo o takový ten prostor s několika stoly na chodníku rušné vinohradské ulice. Bylo svěží letní ráno, něco kolem deváté.

Jemu bylo kolem čtyřiceti, takový ten typ “jsem bohatý a zároveň unuděný”, takže peníze buď a) rychle vydělal, b) zdědil nebo c) “získal”, a všimněte si těch uvozovek v možnosti c).

Byl pohledný a v dobré formě, a zároveň působil sympaticky, což nesnáším, protože v takovém případě je obtížné zaujmout nad těmito muži morální převahu.

Seděl tam s nějakou šlapkou.

Úplně vidím, jak jste teď při čtení nesouhlasně nadskočili. Proč o té ženě píšu tak neuctivě a přehlíživě? Jak ji můžu dát do tak stereotypizující škatulky, když jsem ji viděl poprvé v životě?

Řeknu vám to.

Měla na sobě krátké šaty, na nohou žabky s velkými bambulemi, na rameni vytetováno cosi azbukou a její poprsí bylo asi tak pravé jako její kabelka Birken, kterou měla postavenou na stole.

Tvářila se znuděně a přehlíživě.

Teď ale to nejhorší. …