Ta vesnice se Vincentovi líbí. Je to skutečný venkov, napsal v dopise bratrovi. Auvers-sur-Oise je asi třicet kilometrů od Paříže, severozápadním směrem. Není to útulná vesnička natěsnaná kolem návsi nebo kostela. Dlouhý úzký pruh domů je natažený mezi řekou Oise a obilnými poli.
V roce 1890 tam žily dva tisíce lidí. Asi si neuvědomovali, jak malebné je okolí. Ale byli si vědomi pověsti místa, které si oblíbili malíři. Byť tehdy nebyli tak slavní jako dnes. V šedesátých letech se tu usadil Daubigny, který zemřel v roce 1878. Na začátku sedmdesátých let tu necelé dva roky žil Cézanne a občas tu maloval Pissarro, který bydlel v blízké Pontoise.
Ale když sem přijel van Gogh, nikdo z nich už tu nebyl. Nijak ho to netrápilo. Když v sobotu 24. května 1890 stojí kousek od radnice na kraji cesty, trápí ho jiné věci.
Ve vsi je pátý den. Kufr mu ještě nedorazil. Postele, které si nechal poslat z Arles, jsou taky ještě na cestě. I když nejhorší je, že nedorazily peníze od bratra, protože hostinský Ravoux chce dostat zaplaceno. Tři franky padesát na den. Frank za postel, dvě padesát za jídlo.
Mimochodem, když píšeme, že postele jsou na cestě, je to optimistické. Za dva a půl týdne mu paní Ginouxová z Arles napíše, že manžel byl zraněný a postele ještě neodeslal. Že dorazily, potvrdí Vincent až kolem 10. července. Ale pronajmout si domek, jak měl v plánu, už nestihne.
Rád by měl pocit, že se věci posunou k lepšímu. Loňský rok nebyl dobrý. Nic od záchvatu 23. prosince 1888 v Arles, kdy si uřízl ucho, nebylo dobré. Hodně času strávil v nemocnici, v květnu 1889 odešel dobrovolně do ústavu v Saint-Rémy.
No a o rok později v květnu 1890 z něj odjel. Léčba mi přestala pomáhat, napsal už z Auvers sestře. Měl teorii, že jeho nemoc je horší na jihu, a tak by se měl vrátit na sever. Taky chtěl být blíž bratrovi.
Theo pracuje ve firmě Boussod, Valadon a spol. v Paříži. Ano, to je ta firma, kde pracoval i Vincent v letech 1869 až 1876. Tehdy se jmenovala ještě Goupil a jejím spolumajitelem byl jejich strýc, taky Vincent van Gogh, „strýček Cent“.
Firma měla pobočky mimo jiné v Haagu, Bruselu a Londýně. Vydávala reprodukce a prodávala obrazy, od autorů zavedených jmen. Theo byl od roku 1881 šéfem galerie na boulevardu Montmartre. Bratrovi pomáhal ze všech sil, ale jako galerista moc nemohl. Vincent van Gogh neměl jméno, a už vůbec ne zavedené.
Byť vše nasvědčovalo tomu, že doba umění přeje. V červenci 1889 se za velké peníze a za pár dní rozprodala velká sbírka zkrachovalého průmyslníka Secrétana, 350 položek. Mimo jiné i Milletovo Klekání, za víc než půl miliónu franků, přesně za 553 tisíc. O plátno se přetahovali Američané s Francouzi a nakonec z toho byla nejvyšší suma, jaká do té doby padla za moderní dílo.
Vincent Milleta zbožňoval a v Saint-Rémy podle něj maloval kopie. Ale sotva tušil, že Milletův příběh předznamenává do velké míry i jeho vlastní budoucí osud. Millet je totiž už patnáct let po smrti, zemřel v roce 1875. Patnáct let předtím prodal tentýž obraz prvnímu majiteli za tisícovku.
A přitom i to byly slušné peníze, odhadem roční plat kvalifikovaného řemeslníka. Ale přes půl miliónu? Za čtrnáct takto prodaných obrazů by bylo možné financovat stavbu Eiffelovky, dokončené mimochodem téhož roku.
Vincent maluje deset let a za tu tisícovku by byl rád. V zimě se prý v Bruselu prodal jeden jeho obraz, za čtyři stovky. Neví zatím který. Ale zítra se na to zeptá bratra v dopise.
Teď stojí na kraji cesty s plátnem sedmdesát na osmapadesát centimetrů. Napsal si o dalších deset metrů plátna, ale zatím nepřišlo. Barvy má v cínových tubách. Před půlstoletím to byla novinka. Tuby se šroubovacími uzávěry vynalezl sice Američan John Rand už v roce 1841, ale mezi malíři se prosazovaly dlouho. Teď už je používají všichni. Renoir prý tvrdil, že kdyby nebyly tuby, nebyl by impresionismus.
Kaštany kvetou růžově a za nimi vykukuje růžová zeď. Vincent skládá koruny z teček a čárek, hustě a přes sebe, jako by chtěl zdůraznit, že hádky malířů v Paříži o tečky ho nezajímají. To ho víc ovlivňují japonské dřevoryty, kterých nakoupil 660, aby je dál rozprodal a vydělal na tom, ale tenhle obchodní plán zkrachoval.
Ale možná v nich je inspirace pro ty tři ženy se slunečníky.
Nebe nad stromy je tmavomodré. Stíny na cestě jsou ostré, takže je slunečno, ale zároveň je nebe hodně tmavé. Až historici porovnají jeho dopisy s meteorologickými záznamy, zjistí, že ten víkend byly přeháňky a bouřky. Ta nervozita obrazu možná odráží to, že Vincent maluje o závod s bouřkou.
Neví, jestli ten závod vyhraje. My ano. Lépe řečeno nevíme, jestli to nazvat vítězstvím. Jak se to vezme. Vincent van Gogh za šedesát šest dní zemře, ne ve své posteli, kterou mu mezitím přiveze vlak z Arles, ale v podkrovním pokoji u Ravouxových. Bratr ho přežije o půl roku a obraz připadne švagrové. Pak projde mnoha rukama, od berlínského obchodníka přes francouzského knížete po nakladatele Thomase Manna. Nakladatelova vdova ho v roce 1936 prodá za okolností, o nichž se spory povedou ještě po devadesáti letech.
Všechno do detailu popíší média. I dohodu v listopadu 2026. Proč by to vůbec mělo někoho zajímat? Protože den poté, 18. listopadu 2026, je obraz po necelých pěti minutách prodán za 165 miliónů dolarů, s poplatky 190,4 miliónu. Čtvrtý nejdráž vydražený obraz v historii.
V katalogu se bude jmenovat Châtaigniers en fleurs. To jsou ovšem jedlé kaštany, jiný strom, který kvete až v létě a docela jinak. Vincent sám napíše marronniers, i když s jedním r, protože francouzština není jeho rodná řeč. Na obraze jsou jírovce. Ale čeština je milosrdná, v ní jsou to pokaždé kaštany.
V dopise bratrovi, který ten den napíše a druhý den neodešle, stojí: cítím se jako ztroskotanec, to je můj úděl a už se to nezmění. Nemůže vidět cenovku, kterou jeho obraz dostane za 136 let. Měl by radost? Nevíme. Měl radost, když kaštany maloval? Spíš ne. Z toho, co tušíme z jeho dopisů, maloval proto, aby hlavu zaměstnal tím, co dělají ruce.
Aby hlava neměla čas ani energii na nic jiného. Své hlavy se bojí.
Existovaly ty ženy na cestě? Mohly to být výletnice z Paříže. Nebo si je vymyslel a vypůjčil z japonského snu. Ten muž v pracovním oděvu a slamáku? Experti vždycky vymýšlejí něco extra, tak usoudí, že je to možná malíř sám. Proč ne? Namaloval se pár rychlými tahy a modrou, jako člověka, který ten den a do té vesnice a do toho obrazu patří. Prostě tak. Tečka.
Zahřmí a na obraz dopadne první kapka deště. Vincent sbalí stojan, vezme ještě mokré plátno za rám a vrátí se dvacet kroků do hostince Ravouxových. Když se druhý den probudí, je chvíli polojasno.
Pošta chodila i v neděli. Dorazí v ní padesát franků od bratra. To je na čtrnáct dní bydlení i s jídlem! A tak Vincent ten ztroskotanecký dopis neodešle a místo něj napíše nový, optimističtější. O obrazu v něm je půl věty. Vlastně o něm nepíše ani jako o obraze. Prý: studie růžových kaštanů.
Studie, můj ty bože.

