Komik Bernstein jde do barokomory. Přestal slyšet na levé ucho

Komiku Bernsteinovi zalehlo levé ucho. Přestal na něj slyšet.

Doktor mu řekl, že je to normální, protože je už starý.

"Ale mně bylo nedávno padesát!", prohlásil dotčeně Bernstein.

"Jestli chcete, můžu to diagnostikovat jako nádor na mozku," navrhl doktor, a Berstein řekl, že bere tu původní diagnózu.

Večer se z toho pokusil udělat vtip v klubu Comedy Cellar, kde každou středu vystupoval, ale moc se to nepovedlo.

Skoro nikdo se nesmál, ale Bernstein to naštěstí neslyšel.

O týden později mu doktor zavolal. "Je to lepší?", zeptal se.

Bernstein řekl, že neslyší, ať proboha mluví nahlas.

Doktor zavěsil a poslal mu zprávu, ať si dá telefon k pravému uchu. Pak zavolal znovu.

"Sluch se vám nezlepšil, že ano?", řekl.

"Jak to víte?", prohlásil Bernstein, a nebylo jasné, zda ho to opravdu překvapilo, anebo to myslí ironicky.

"Sehnal jsem vám příští týden místo v barokomoře. Mohlo by vám to pomoct."

"Co je to za blbost?"

Lékař ho poučil, že to není blbost, ale šance na návrat dobrého sluchu. Barokomora je místnost, kde se několikamásobně sníží tlak, a je šance, že to povede k návratu sluchu.

"Má to dva problémy.” řekl doktor. "Jednak v barokomoře musíte strávit každý den dvě hodiny, a to po dobu dvou týdnů."

Panebože, řekl Bernstein, který nebyl spokojený nikde jinde než v kuchyni ve svém bytě.

"A v té barokomoře budete s dalšími asi deseti lidmi," pokračoval lékař.

Sluch se přeceňuje, a tím to pojďme považovat za vyřešené, řekl Bernstein, a oba muži se zasmáli.

Ovšem kdo zná Bernsteina, například i díky úspěšnému speciálu na Netflixu, tak ví, že o jeho komediálním talentu lze diskutovat, ale co je neoddisktuvatelné, je jeho narcismus a hluboká láska k sobě samotnému.

Takže bylo jasné, že pokud jde o jeho zdraví, tak Bernstein do barokomory nastoupí. Nakonec přišel dokonce s půlhodinovým předstihem, převlékl se - dle instrukcí - do bavlněných tepláků, a připravil si knížku povídek Borise Viana.

V barokomoře je totiž zakázáno používat jakékoli elektrické spotřebiče, samozřejmě včetně telefonů. Takže instrukce zněly, aby si každý vzal ke čtení papírovou knížku nebo časopis.

Bernstein si trochu pohrával s nápadem, že si vezme několik výtisků časopisu Penthouse z devadesátých let, ale pak převážela intelektuální složka jeho komplikované osobnosti, a zvolil Viana.

Jednak ho dlouho nečetl, a pak považoval francouzského autora z poloviny dvacátého století za dobrý způsob, jak ostatním pacientům ukázat svou intelektuální převahu. Což se povedlo.

Když se v pondělí v devět všichni v nemocnici sešli, a sestřička je posadila na místa v barokomoře, Bernstein rychle zjistil, že kvalitou četby mu nikdo nesahá ani po kontíky.

Například plus mínus pětačtyřicetiletá žena sedící proti němu měla tlusté, byť staré vydání měsíčníku Dům a zahrada. Což je komická volba četby, zejména v barokomoře.

Problém byl jinde. Bernstein se během několika desítek sekund do této ženy beznadějně a naprosto definitivně zamiloval.

Už po pěti minutách sezení v barokomoře věděl, že to je žena, která a) ho hluboko zasáhla, b) s kterou chce zestárnout a c) kterou by velmi rád ještě dnes opíchal.

Když něco z toho selže, tak c) bude stačit.

Zíral na ni. Měla krásné oči, které se občas zvedly od časopisu a potkaly se s jeho pohledem. Na klíně mu ležel Vian a kdyby tato povídka nebyla tak nudně realistická, už by dávno hrál na saxofon.

"Tlak se začne zvyšovat," ozval se z reproduktoru hlas sestry. "Můžete pocítit mírné nepohodlí."

Bernstein ucítil, jak mu v hlavě exploduje tisíc malých balónků. Každý obsahoval jednu vzpomínku na ženu, kterou nikdy nepotkal. Viděl, jak spolu snídají croissanty v Paříži, jak se milují na pláži v Řecku, a jak se hádají o barvu záclony v bytě, který si nikdy nepronajali.

"Jste v pořádku?", zeptala se ho. Její hlas zněl jako píseň zpívaná pod vodou.

"Jsem komik," řekl místo odpovědi. "Dělám vtipy o životě."

"To musí být těžké," odpověděla. "Nevypadáte moc vtipně. A dělat vtipy o životě je těžké."

Bernstein si všiml, že její časopis se změnil na akvárium. Mezi stránkami plavaly malé skaláry s duhovými barvami ploutví a občas vyskočily ven, aby se nadechly.

"Jsem zahradní architektka," řekla. "Navrhuji zahrady lidem, kteří nemají čas v nich sedět."

Tlak v komoře klesal. Bernsteinovi připadalo, že se vznáší. Ostatní pacienti zmizeli, nebo tam možná byli celou dobu. Nedokázal se rozhodnout.

"Mohli bychom spolu zajít na kávu," navrhl.

"Nemůžu," řekla. "Jsem vdaná za ticho."

Bernstein pochopil. Samozřejmě. Žena jako ona musí být vdaná za něco abstraktního. Za ticho, nebo za přiznání DPH poslané datovou schránkou, případně za středeční odpoledne.

"Váš manžel … je žárlivý?"

"Ani ne. Ale když s někým mluvím, bolí ho to."

Bernstein si uvědomil, že jeho levé ucho slyší. Slyšelo vlastně až příliš dobře. Slyšelo myšlenky ostatních pacientů, bzučení elektronů v záři zářivek, a dokonce i tiché vzlyky ticha, které někde v dálce plakalo nad nevěrou své ženy.

Když procedura skončila, žena zmizela dřív, než ji stačil oslovit. Na sedadle po ní zůstal jen časopis Dům a zahrada. Otevřel ho. Mezi fotografiemi okrasných zahrad našel vložený lístek s telefonním číslem.

Večer v Comedy Cellar udělal nejlepší vystoupení svého života. Vyprávěl o lásce, o tichu a o tom, jak někdy musíme ohluchnout, abychom skutečně slyšeli.

Druhý den volal na to číslo. Ozval se automatický hlas: "Volané číslo nikdy neexistovalo."

Některé věci nechcete slyšet, napadlo Bernsteina. Tak co se to vlastně stalo?

Ale pak se stejně rozhostilo ticho.