Kolik stojí děti? Stejně jako vždycky. Docela dost

303 418 dolarů.

Tolik podle letošního odhadu společnosti LendingTree stojí v Americe vychovat dítě do osmnácti let. V Česku se odhady pohybují od 1,8 milionu korun (verze „skromné dítě”) až po čtyři miliony (verze „dítě s kroužky, rovnátky a lyžákem”). Čísla se liší, závěr je vždy stejný: děti jsou dnes luxus, a kdo si je pořídí, je buď boháč, nebo šílenec.

A je to právě “vysoká cena”, kterou se zdůvodňuje klesající porodnost v ekonomicky vyspělých zemích, zejména v Evropě a Americe. A když něco klesá, tak to znamená, že příčina roste. Znamená to, že děti jsou dnes dražší než dřív?

Překvapivá odpověď: nejspíš ne.

Ekonomky Christina Patterson a Heather Sarsons z Chicago Booth se letos rozhodly tvrzení „děti zdražují” pořádně změřit. Sestavily takzvaný Index nákladů na dítě: vzaly kompletní „balíček” potřebný k výchově (náklady na jídlo, oblečení, bydlení, školku, zdravotní péči i čas rodičů) a sledovaly, jak se jeho cena vyvíjela mezi lety 1990 a 2023.

Snažily se postupovat co nejkorektněji. Dítě třeba nebraly jako dalšího člena domácnosti, ale při vyčíslení nákladů na bydlení vzaly v úvahu cenu jedné místnosti navíc (dětský pokoj), protože kuchyň a obývák by rodiče měli tak jako tak. Mezi zdroji bylo i osmdesát tisíc deníků, ve kterých v rámci jednoho výzkumu Američané popisovali, jak tráví den.

Výsledek? Cena výchovy dítěte rostla posledních třiatřicet let téměř přesně stejným tempem jako cena spotřeby, kterou by si dospělí dopřáli, kdyby děti neměli. A to je ten nejzajímavější závěr: rodič v roce 2023 obětuje za dítě prakticky stejný kus vlastního životního standardu jako rodič v roce 1990.

Ano, školky zdražily trojnásobně a školné pětinásobně. Jenže jiné položky rostly naopak pomalu, třeba jídlo doma. Studie ukázala, že pocit, že děti “zdražily”, je subjektivní. Faktura ze školky je viditelná a bolí, úspora rozpuštěná v desítkách drobných položek je neviditelná.

Ale. Ano, vždycky se objeví nějaké “ale”.

Jedna položka v indexu přece jen narostla, a to výrazně: čas, který rodiče tráví s dětmi. Matky dnes věnují dětem zhruba o tři sta hodin ročně víc než v devadesátých letech, otcové o dvě stě dvacet. Berou je různě, určitě i z doby strávené v práci (méně přesčasů a méně práce po večerech), ale hlavně ze svého volného času.

Účet za dítě nenajdete v položkách na výpisu z banky. Je schovaný v neodehraných tenisových zápasech, nepřečtených knihách a neprospaných nocích.

Dnešní rodiče tráví s dětmi násobně víc času než jejich vlastní rodiče v šedesátých letech – matky zhruba o polovinu víc, otcové trojnásobek. Naše rodiče přitom nikdo nepodezíral z nezájmu: pustili nás ven a večer zavolali z okna, že je večeře.

Dnešní rodičovství je jiné v tom, že na něj uplatňujeme stejné metriky jako na měření efektivity v práci. Najednou je to manažerská disciplína s kalendářem, logistikou a výčitkami. Ekonomové tomu říkají „rug rat race” (podle slavné ekonomické studie z roku 2009): čím vzdělanější rodiče, tím víc hodin do svých dětí investují, protože se bojí, že by jinak neuspěly v boji o místo na nejlepších vysokých školách.

Standard toho, co je „normální dětství”, se posunul. Pro dnešní boomery nebo příslušníky generace X, a možná pro část miléniálů bylo šťastné dětství založené na tom, že je rodiče “nebuzerovali” a že měli dost času dělat to, co chtějí a co je baví.

Dnes je šťastné dětství společností definované jako to, které obsahuje kroužky, oslavy s kamarády za účasti rodičů, tréninky a prázdninové kempy s příběhem. A pozor, pokud možno to vše s co největší participací rodičů. Když já byl kluk, účast rodičů byla za trest. Nevím, jak to mají dnešní děti, ale dnešní rodiče si myslí, že je to přesně opačně.

A všimněte si paradoxu: bohatí dnes pochopili, že největší hodnotu má jejich čas. Proto se tak daří byznysům založeným na rozvážení jídla, úklidu domácností nebo péči o stárnoucí rodiče. Hlídání dětí je také ziskové, ale tam byznys naráží na psychologické limity.

Dnešní rodiče rádi říkají, že kvalitní čas strávený s dětmi je “nedotknutelný”. Vymyká se z výše zmíněné kalkulace.

Ekonomky ocenily hodinu strávenou s dětmi “ušlou mzdou”, což je metodologicky čisté, ale lidsky absurdní. Jako by hodina čtení pohádek před spaním mohla mít hodnotu, kterou byste jinak vyfakturovali klientovi. Autorky poctivě přiznávají, že právě na tomhle závisí, jestli děti zdražily hodně, málo, nebo vůbec.

A tady se dostávám k tomu, co mě na celé studii baví nejvíc. Ekonomie, věda o penězích, došla oklikou k závěru, že peníze jsou špatné měřítko. Skutečná cena dětí se ukázala teprve v okamžiku, kdy se začala měřit naším časem.

Přemýšlím o tom v souvislosti s umělou inteligencí. Éra AI hledá svou účetní jednotku, a zatím to vypadá na tokeny. Jejich cena stoupá i klesá, záleží na tom, k čemu ji vztáhneme. Podle Gartnera klesne do roku 2030 o dalších devadesát procent. Ale Gartner musí přijít s nějakým číslem, protože na tom je založený jeho byznys, a zrovna tohle číslo vypadá jako vycucané z prstu.

Token je volatilní měna. Čas právě naopak: ten má fixní hodnotu. Nejde natisknout, neuložíte ho na spořicí účet, nejde „hodlovat”. Utrácíme ho konstantním tempem, i když spíme. Budoucí ekonomové možná napíšou, že lidstvo zkoušelo měřit hodnotu zlatem, dolary, pozorností a tokeny – a nakonec zjistilo, že jediná volně směnitelná měna byl vždycky čas.

Slyším námitku: čas úspěšných a bohatých je přece „dražší” než náš. Ale to je jen naše projekce. Ten kurz platí na trhu práce, ne v životě.

Hodina miliardáře v čekárně u zubaře bolí úplně stejně jako ta naše (a ještě víc bolí v ordinaci, ale to sem nepatří), a hodina u postýlky nemocného dítěte jakbysmet. A druhá námitka: někdo žije déle, takže času „má víc”. Jenže to je jen zdánlivé.

Čas je sice fyzikální veličina, ale žít se dá jedině v přítomném okamžiku – a v něm ho máme všichni úplně stejně, ať je nám dvacet, nebo osmdesát. Nikdo nemá čas „na skladě”. Zeptejte se lidí na smrtelné posteli.

Jestli máte před sebou rok, deset let nebo padesát, nemění to nic na hodnotě těch cca 8 minut, které jste věnovali přečtení tohoto textu (pokud jste dočetli až sem).

Mimochodem, když přemýšlíme nad cenou, kterou platíme například za média, za kulturu nebo obecně za zážitky, skoro vždycky ji posuzujeme v penězích. “Pět set za vstupenku? A není to moc?”, říkáme. Ale ve skutečnosti je často mnohem cenější nás vlastní čas. Jen tak nejsme zvyklí uvažovat, protože je to neintuitivní.

Šéf Netflixu Reed Hastings kdysi prohlásil, že jeho největším konkurentem není HBO, ale spánek.

Seneca napsal, že lidé úzkostlivě hlídají svůj majetek, ale časem plýtvají, jako by byl zadarmo. Dva tisíce let poté máme konečně studii, která to vyčíslila. Oscar Wilde zase definoval cynika jako člověka, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho – a chicagský index je v tomhle smyslu poctivě cynický: změřil cenu dětí, ale o hodnotě neříká nic.

Zkusil jsem si udělat inventuru sám. Naše děti jsou dávno dospělé, takže mám odstup auditora. Kdybych měl říct, o které neodehrané zápasy a nepřečtené knížky jsem v devadesátých letech přišel, nevzpomenu si ani na jeden titul.

Zato si přesně pamatuju, že vánoční besídka s divadelním představením dokáže trvat déle než let do New Yorku. Ale taky si pamatuju zápas NBA, který jsem se synem viděl v Paříži, a pamatuju si první večeři, kterou mi uvařila dcera.

Einstein údajně vysvětloval relativitu na rozdílu mezi hodinou s hezkou dívkou a minutou na rozpálených kamnech; každý rodič zná třetí případ, kdy platí obojí najednou. Čas strávený s dětmi je nekonečný a úmorný, ale nikdy vám nezmizí z paměti.

A myslíte si, že kdybych tenhle čas s dětmi neprožil, že bych ho měl dnes někde uložený a k dispozici?

Ale kdepak, děti nezdražily. Stojí stále stejně. Jsou strašně drahé, ale zároveň zadarmo. O ničem jiném se tohle nedá říct.

Což samozřejmě neznamená, že vám doporučuju, abyste si je pořídili. Pokud je máte, tak je to jedno. Pokud ne, tak si klidně třeba hoďte kostkou.