Koho budu volit? Na to vám odpovím. A taky na dalších šest otázek o volbách

Měsíc před volbami cítím probublávající vzrušení. Mnozí říkají: volby neradno podcenit, jsme na historické křižovatce, musíme se mobilizovat, jde o demokracii! A slyším i hlasy: nemá to cenu, o výsledku je už rozhodnuto, dopadne to jako vždycky, tedy špatně. Nemyslím si ani jedno. Setrvávám na své oblíbené pozici radostného pesimismu. Nebolí vím, že to asi dopadne špatně, ale to neznamená, že by nám to mělo brát radost a energii z běžného života. A protože se mě čas od času někdo na volby ptá, zde jsou mé odpovědi na pár důležitých otázek.

Ještě než začnete číst, dovolte drobnou poznámku k ilustraci. Jde o druhý ze série čtyř obrazů, nazvané “The Humours of an Election”. Namaloval ji v roce 1755 skvělý anglický malíř William Hogarth, jako oleje, později z nich udělal i rytiny. První tři obrazy znázorňují různé fáze předvolební kampaně a samotných voleb, poslední zachycuje oslavu vítězů. Jde o druh obrazů, na které se můžete koukat dlouhou dobu, skoro jako na celovečerní film, protože obsahují doslova desítky příběhů. Doporučuju si o nich a o době vzniku zároveň něco přečíst, dobrým začátkem je heslo na Wikipedii. Volím tuto ilustraci samozřejmě záměrně: to aby bylo jasné, že skepse a cynismus k volbám, onomu SVÁTKU DEMOKRACIE, nejsou ničím novým.

Proč nepoužívám volební kalkulačky? Protože je to k ničemu. Nemusím vědět, s kým se shoduju ve svých názorech, protože volební programy jsou proklamace bez valného dopadu na realitu. Nemusím ani vědět, s kterým poslancem bych se v posledním období nejvíc shodoval při hlasování, protože to o daném poslanci ani jeho straně nic zásadního neříká. Česká politika je situační: důležitá rozhodnutí a to, co se děje, se neodvíjí od idejí a ideálů. Vychází vždycky z momentální situace na politické scéně: z pragmatismu, z toho, co je v danou CHVÍLI pro aktéry výhodné a nevýhodné, kdo s kým zrovna mluví a nemluví. Tak proč bych si mezi politiky měl hledat jakési svoje “politické dvojče”, které má stejné názory a zastává stejné hodnoty jako já? Abych byl zklamaný, až se v reálné politice zachová zcela jinak? Ne.

Proč jsem ve vztahu k politikům cynický? Beru to jako čistě defenzivní mechanismus. Je to postoj technický, bez nějakého hlubšího filosofického ukotvení. Nevylučuje, že do politiky vstupují lidé, kteří opravdu chtějí něco změnit k lepšímu (ale lepšímu pro koho?), že vidí politiku jako souboj idejí a státní správu jako manažersky co nejlepší servis pro občany. Netvrdím, že takoví politici neexistují, ale vím, že to nakonec dopadne JAKO VĎYCKY. Jsem z generace, která v sedmdesátých a osmdesátých letech vyrůstala v bezduché normalizaci. V devadesátých letech jsme si poprvé zvolili svobodně SVÉ politiky, a byli to lidé jako Havel, Klaus, já nevím, taky Lux, Sládek nebo Zeman, a říkali jsme si, že na první pokus to není ani zlé, ani ideální, a že se to bude zlepšovat. Ale vesmír se sám pro sebe zasmál a řekl, “To se pletete, hošánci!”, a v další dekádě nám poslal Grosse, Paroubka, Topolánka nebo Kalouska, a kdo myslel, že už to nemůže být zas o mnoho horší, se ve třetí dekádě dočkal Babiše nebo Okamury.

Není lepší nevolit? Nemyslím si. Ale nejsem fundamentalista MORÁLNÍ VOLEBNÍ POVINNOSTI. Apely typu: “Kdo nevolí, volí všechny, a tudíž i zlo!”, případně “Když nejdeš k volbám, nemáš právo si pak na politiku stěžovat!”, neberu vážně. Možnost nevolit beru jako součást nabídky, kterou v demokracii máme. Fakticky je to stejné, jako když volíte stranu, která má vaše naprosté sympatie, ale vy zároveň víte, že se nedostane do parlamentu. Z čehož logicky plyne, že když takovou stranu nebo kandidáta nevidím, nejdu k volbám vůbec. Volit se zatnutými zuby “nejmenší volitelné zlo” je naprosto v pořádku, ale je to věc STRATEGIE, a s nějakým SVÁTKEM DEMOKRACIE to má málo co společného. Možná to tak bylo v devadesátých letech, kdy jsme byli okouzleni samotnou MOŽNOSTÍ svobodně volit. Ale to je teď pryč, aspoň pro mě.

Půjdu k volbám? Ano. Předpokládám, že budu doma a budu mít čas. Lépe řečeno nebudu mít na práci nic důležitějšího. Asi bych si už kvůli volbám neměnil letenku, jako před patnácti lety (myslím, že kvůli volbám do sněmovny v roce 2006, pokud se nepletu, a bylo to do USA), ani nerušil služební cestu, jako kvůli jedněm ještě dřívějším volbám. Ale protože nic takového nehrozí, skoro určitě volit půjdu.

Koho tedy budu volit? Někdy relativně nedávno jsem pro Seznam Zprávy napsal sloupek, ve kterém jsem argumentoval tím, že mnoho kontroverzních populistických politiků (Trump, Zeman, Babiš) by nemělo šanci, kdyby se volilo NEGATIVNĚ. Prostě kdyby člověk mohl říct, co rozhodně NECHCE. Protože tak to v životě podle mě chodí. Někdy se stane, že máme jasno, a víme, co CHCEME. Ale mnohem častěji říkáme: nevím, netuším, nechci o tom přemýšlet, a “živote, překvap mě!” Abych to připodobnil něčemu jinému než politice: bavilo by mě, kdybych se mě v restauraci číšník neptal: “Co si dáte?”, a už při vyslovení téhle otázky neklepal nervózně tužkou o bloček, avšak aby řekl: “Co si dneska nedáte?”, a já bych mu po pravdě řekl, že nechci nic s bramborem, nemám moc rád znojemskou, a pokud možno radši ať to není ryba, tu si člověk má objednávat jen v přístavu, že ano. A číšník by mi přinesl něco, co mě třeba překvapí, na co bych si při objednávce nevzpomněl, a nakonec mně to udělá větší radost, než kdybych si objednal a) burger, b) svíčkovou nebo guláš, c) středně propečený steak, což je moje “záchranná” varianta, kterou to obvykle skončí.

Dobře, tak koho tedy budu volit? Vím, koho volit nebudu. Týden před volbami si vezmu seznam stran a koalic, které se pohybují někdy kolem hranice volitelnosti, a samozřejmě nad ní, a vyškrtám ty, které nechci. Takže to asi budou: ANO, SPD,  KSČM, ČSSD, Přísaha. Vypadá to, že mi zbydou dva kandidáti: Spolu a Piráti/starostové. Ale nevylučuju, že k nim přidám ještě nějakého “underdoga”, kdo se mi relativně líbí, byť třeba nemá jisté, že hranici volitelnosti prolomí. A jak tedy bude vypadat můj PROCES VOLBY? Takhle: vybrané lístky přeložím, abych neviděl, který je který. Náhodně jeden vyberu. Nepodívám se, který to je, a dám si ho do obálky, a tu si pak vezmu do volební místnosti. Zbylé lístky vyhodím.

Proboha, proč? Protože mně je úplně jedno, kdo z těch, které SNESU, nakonec vyhraje. A případně bude, nebo nebude vládnout. Ba naopak, myslím si, že je lepší to nevědět. Nechci do toho investovat emoce, nechci se pak celé volební období rozčilovat, že jsem zvolil špatně, a u počítače křičet na twitterové účty politiků: “TEBE jsem zvolil, ty DEBILE? Kam jsem dal ROZUM??” O nic takového nemám zájem. Stačí mi, že nepodpořím politiky, které považuje za nebezpečné, nemravné či neschopné, nehodící se škrtněte, byť u některých platí všechny tři možnosti. A budu věřit tomu, že byť život a svět nevyhnutelně dopadnou špatně (všichni zemřeme a vesmír se zhroutí sám do sebe, tedy tak to aspoň dnes fyzika tvrdí), že na tom výsledek českých voleb do sněmovny v roce 2021 bude mít zanedbatelný, z hlediska věčnosti nulový dopad. Přeju i vám šťastnou ruku.

Děkuju, že čtete a posloucháte Jedno procento. Budu rád, když se stanete platícími předplatiteli. Ale povinné to není. Omlouvám se za týdenní výpadek v rozesílání newsletteru #InfoPorno, ale potřeba všech lidí a) sejít se s každým, koho znají, než to vláda zakáže b) uspořádat všechny akce, které v minulém roce museli zrušit (platí obojí) způsobila totální přetížení mého diáře. Polepším se! Příjemný víkend.