Když se cituje Havel, není to vždycky dobrá zpráva

Existuje jistý druh tichého sebeuspokojení, které cítíme vždy, když někdo ve světě zmíní či cituje Václava Havla. Dává nám to určitou naději, že možná nejsme bezvýznamnou středoevropskou zemí, která dala světu tak maximálně slovo robot a kontaktní čočky. Takže když v Davosu citoval Havla ve skvělém projevu kanadský premiér Mark Carney, projela českými sociálnímí sítěmi vlna radosti.

Jenže Carney necitoval Havla proto, aby nám udělal radost. Citoval ho proto, aby řekl něco důležitého: že světový řád “založený na pravidlech”, který Západ budoval od konce studené války, je mrtvý. Přesněji řečeno: nikdy tak docela neexistoval. Byl to příjemná fikce, kterou jsme si navzájem vyprávěli, zatímco skutečná moc fungovala jinak.

A teď přichází Havlova metafora. Vlády západních zemí jsou jako ti zelináři z komunistického Československa. Každé ráno vystavují do výlohy ceduli o „vzájemném prospěchu integrace” a „pravidlech, která chrání slabší”, i když všichni vědí, že pravidla platí jen pro ty, kdo nemají sílu je porušit. Žijeme v přetvářce. Jen to nikomu nevadilo, dokud nám ta přetvářka vyhovovala.

„Sundaváme ceduli z výlohy” řekl Carney elitám v Davosu. Dostalo se mu potlesku “ve stoje”, podle médií prý výjimečného délkou i intenzitou.

Teď ta méně příjemná část.

Před rokem v lednu 2025 seděl v podcastu Lexe Fridmana investor Marc Andreessen. Jeden z nejvlivnějších lidí v Silicon Valley, člověk, jehož podpora pomohla Trumpovi k druhému zvolení. A překvapení, citoval stejného Havla. Ten samý příběh o zelináři. A té samé ceduli ve výloze.

Jen ho použil jako metaforu pro něco jiného.

Andreessenův zelinář je například manažer ve velké firmě. Akademik. Novinář. Člověk, který veřejně opakuje správné názory o diverzitě, klimatu nebo genderu, i když jim v soukromí nevěří. A dělá to proto, že se bojí. Bojí se ztráty kariéry, statusu, přátel. Bojí se „zrušení”.

Havlův „život v pravdě” podle Andreessena symbolizují například Musk nebo právě Trump. Lidé, kteří začali nahlas říkat věci, které se do té doby směly říkat jen šeptem.

Takže tu máme hned dva výklady jednoho Havla.

Carney: cedule = rituální řeči o mezinárodním řádu.

Andreessen: cedule = woke slogany a korporátní virtue signalling.

Oba používají stejný mikropříběh pro diagnózu systému, který drží pohromadě jen proto, že všichni hrají hru. Oba říkají, že bod zlomu nastává ve chvíli, kdy někdo hru přestane hrát. Oba kritizují vlastní prostředí: Carney západní diplomacii, Andreessen technologické a mediální elity.

Oba používají Havlovu metaforu, ale v odlišných kontextech: Carney ji aplikuje na mezinárodní řád (blíže Havlovu originálu o totalitě), Andreessen na korporátní kulturu (“odvážnější” interpretace konformismu elit).

V tom je Havlova síla. Nepopsal jen komunismus. Popsal obecný mechanismus nesvobody ve společnosti, kde všichni vědí, že systém stojí na lži, ale nikdo nechce být první, kdo to řekne nahlas. A tenhle mechanismus se opakuje. V komunismu. Ve světovém řádu. V korporátní kultuře. V akademickém světě nebo v médiích.

Havel dal v jednoduchém příběhu klíč pro pochopení jakéhokoli systému, který žije z rituálů místo z pravdy. Jeden zelinář. Jedna cedule. Jedna fráze o „životě v přetvářce”. A najednou máte pojmenování pro celou epochu.

Pro Čechy z toho plyne určitá hořká ironie.

Jsme nadšení, že nás Carney cituje. Že Havel rezonuje. Že náš filosof má co říct světu v roce 2026. A zároveň bychom si měli uvědomit, co to vlastně znamená.

Carneyho projev je přiznáním, že éra stability, na které Česko postavilo posledních třicet let své existence, definitivně končí. Že „rules-based order” byl vždycky částečně iluze. Že malé státy nemohou spoléhat na to, že je pravidla ochrání před velmocemi, které si pravidla dělají podle sebe.

Dobrá zpráva je ta, že Havel napsal mimořádně chytré a univerzální podobenství. Že společnosti založené na přetvářce se dříve nebo později zhroutí – a že to platí pro komunismus stejně jako pro liberální mezinárodní řád. Že cedule v oknech vydrží jen do chvíle, než si první zelinář uvědomí, že je může sundat.

Špatná zpráva i paradox jsou v tom, že zatímco v sedmdesátých letech toto podobenství předpovědělo pád komunismu, dnes se týká éry globalizace, která nám nabízela komfort a bezpečí. Ale spěje k neodvratnému konci. Ne každému bude chybět. Ale nám v neuralgickém středu Evropy citelně.

Potřebovali bychom elity tak vzdělané a chytré, jako jsou Carney či Andreessen( citující Havla). Ale nejsou nikde na dohled.