Když nevěříte na spiknutí taxikářů, tak ještě neznamená, že po vás nejdou #26

(16/9 - Měli jsme představení v Node5 a snad se povedlo. Tohle je historka, která se stala asi dvě hodiny předtím, a není o ničem menším než o budoucnosti druhu homo sapiens a o umělé inteligenci.)

Ano, psaní vyžaduje určitý smysl pro dramatizaci, a ani já se tomu někdy neubráním. Nicméně nebude příliš velkým zveličením, když napíšu, že jsem nikdy nebyl blíž přejetí autem na přechodu než dnes. Možná párkrát v Británii po příletu, než jsem si zvykl, že se tam po silnici jezdí opačně.

Ale jinak ne.

Chci taky zdůraznit, že nejsem takovým tím chodcem bojovníkem, který se vrhá pod kola aut, aby vítězně demonstroval ten jednoduchý, už skoro dvacet let platný fakt, že chodci mají na přechodu přednost. Dokonce i tehdy, když se do vozovky chystají teprve vstoupit.

Já naopak respektuju, že někdy není potýkání se s chodci žádný med. A tak dám radši autu i přednost, a když jsem už na přechodu, tak se snažím nezdržovat. Občas dokonce tak jako teatrálně popoběhnu, ne snad, že bych chtěl opravdu běžet, ale abych ukázal dobrou vůli a ochotu spolupracovat.

Navíc si myslím, že zejména v Praze to docela dobře funguje. V jednom standupu dokonce říkám, že to jsou dva důležité znaky toho, jak jsem se civilizovali. Totiž že sbíráme na chodníku hovna svých psů a na přechodu dáváme přednost chodcům.

Celé to píšu proto, aby bylo jasné, že můj dnešní zážitek je bizarní na více úrovních. K té základní: přecházím ulici Stroupežnického, na křižovatce s Bozděchovou, kousek od Anděla. Před přechodem v křižovatce stojí dost blbě nějaké auto. Za ním je taxík. Vidím ho, protože stojí, a on musí vidět mě.

Když jsem asi v půlce přechodu, tak na to šlápne a velmi prudce se rozjede. V podstatě jede přímo na mě. Kdybych byl paranoidní, tak v tom vidím pokus o atentát. Ale i kdybych paranoidní byl, tak jsem stejně neměl čas o tom přemýšelt. Na poslední chvíli jsem uskočil, ale bylo to o fous. Když mě míjel, musel jet už aspoň čtyřicítkou.

Pár lidí kolem si toho všimlo. Dva nebo tři stojí na chodníku a vrtí hlavou. Chvíli nevím, co mám dělat.

Stroupežnického je směrem k Andělu slepá, na Plzeňskou smějí jezdit jen autobusy. Tak se tím směrem vydám. Vidím ten taxík, jak se otáčí a parkuje našikmo u hotelu Andel’s. Ještě pořád nejsem rozhodnutý, co mám dělat. Většinou se snažím nad návaly emocí mávnout rukou, protože je jasné, že to nikam nevede. Nikdy.

Ale mám tepovku stále hodně nad sto, tělo nadupané adrenalinem, a tak mířím přímo k autu. Otevřou se přední dveře a za střechu se chytne ruka s nějakým stříbrným řetězem. Čekám taxikářské klišé, tedy chlápka v těsném tričku a s tlustým zátylkem, který mě složí jednou ranou pěstí.

A jakkoli jsem se snad nikdy v životě nepral, )vybaví se mi rada kolegy Luďka Staňka, který mi nedávno řekl: “Musíš dát vždycky první ránu. Devadesát procent bitek jeden na jednoho vyhraje ten, kdo dá první ránu.”

Mentálně se připravuju k tomu, že tomu dementovi za volantem dám první ránu, a přemýšlím, jestli do brady nebo do nosu.

Jak říkám, je to naprosto bizarní.