“Zemřete v úterý.”
“Jako příští úterý?”
“Ne, to je velmi nepravděpodobné,” řekl zaměstnanec Úřadu pro budoucnost. “I když to samozřejmě s jistotou nemůžeme říct. Pouze to, že to bude v úterý.”
“A plyne z toho něco?”, zeptal se Jiří Kahoun, lehce zneklidněně.
“Nemyslím.”
“Kolik úterý mi ještě zbývá?”
“No to právě nevíme.”
“Statisticky. Řekněme, že budu žít zhruba stejně jako průměrný člověk mého věku.”
“A vám je …?”
“Padesát pět. Počkejte, vlastně padesát šest.”
“V tom případě …”, muž lehce přimhouřil oči, což prozrazovalo, že v duchu provád kalkulace. “Přibližně tisíc úterý.”
“Hm,” řekl Kahoun."Tisíc úterý zní docela dobře."
Zaměstnanec Úřadu pro budoucnost pokrčil rameny. "Je to jen statistika. Může jich být víc. Nebo míň."
Kahoun vstal. “Statistika nelže,” řekl. Byl to vtip, ale stejně cítil, jak se mu do nohou vrací síla.
“Dali jsme vám velmi exkluzivní informaci,” řekl úředník, a bůhvíproč zněl jeho hlas dotčeně. “Měl byste s ní naložit rozumně.”
"Samozřejmě," řekl Kalhoun.
Vyšel z budovy Úřadu …