Více než osmnáct set hollywoodských hvězd, režisérů a dalších filmových profesionálů podepsalo dokument, kterým se zavazují nespolupracovat s izraelskými filmovými institucemi. Je to gesto. Patetické a pravděpodobně prázdné. Ale kdo jiný by měl podléhat kouzlu patosu než Hollywood?
Na první pohled to vypadá jako klasický případ dvojího metru. Tihle stejní lidé nikdy nepodepsali podobné prohlášení proti Rusku – ani poté, co bombardovalo porodnice a odvlékalo tisíce ukrajinských dětí do převýchovných táborů. Neorganizovali bojkot Íránu za vraždy žen odmítajících hidžáb nebo veřejné popravy na jeřábech. Mlčeli ohledně čínských koncentráků pro Ujgury, severokorejských pracovních táborů i syrského zabíjení civilistů.
Tak proč teď kritizují Izrael?
A proč my každý den, znovu a znovu, nekritizujeme Rusko, Írán, Čínu nebo Severní Korea? Odpověď je až banálně jednoduchá. Protože od nich nic dobrého neočekáváme. Jsou to země založené na špatné myšlence, tedy od základu špatné.
Izrael je jiný případ. Izrael je založen na dobré myšlence, máme na něj proto logicky vyšší nároky než na autoritářské režimy. Očekáváme, že se ta dobrá myšlenka propíše do všeho, co tento stát a jeho lidé dělají. A když se tak nestane, bolí nás to víc než zločiny severokorejského diktátora.
Znamená to zároveň, když situačně a momentálně dělá Izrael něco nehezkého, bolí nás to a zraňuje nás to víc, než když to dělá Severní Korea nebo Rusko. Máme na tento stát vyšší nároky.
Je to od nás naivní? Samozřejmě. Ale zároveň je to logické.
Co tím chci říct: když kritizujeme dnešní Izrael a jeho vládu, nemusí to znamenat a neznamená to, že jsme propadli nějaké dobové módě antisemitismu.
Když hledám analogii k tomuto postoji a zároveň paradoxu, najdu ji třeba ve svém vztahu ke stranám, které dnes v Česku vládnou. Mohli jsme je měsíce kritizovat, protože vládly špatně. Tečka. A ten pocit u mnoha lidí zesiluje to, že tuto vládu pomohli zvolit a vítali ji před čtyřmi lety jako své osobní vítězství.
Naše nároky jsou větší, protože jde o strany, jejichž postoje a názory favorizujeme. Proto je také kritizujeme zdánlivě víc než Babiše, který v pohodovém opozičním salónku vlastně jen čeká na své vítězství.
Být naštvaný na současnou českou vládu je logické. Je to špatná vláda. Zároveň platí, že je to vláda demokratických, prozápadních a protiruských stran. Splňuje to důležité, co v tuto chvíli dějin od politiků nejvíc očekáváme.
Někdy je čas kritizovat činy a momentální situaci. Jindy je čas podpořit důležité myšlenky a postoje. Ten čas přichází ve chvíli, kdy rozhodujeme o budoucnosti. Ten čas přijde, až například budeme ve volební místnosti.
Jsem na Fialu mnohem víc rozčílený než na Babiše. Protože jsem od něj mnohem víc čekal. V myšlenkové rovině se s tím nikdy nesmířím. Ale ve volební místnosti? To je jiná věc.
Totéž platí pro Izrael. Osobně nekritizuju ani současnou vládu, protože tomu dostatečně nerozumím. Ale když to někdo dělá, odmítám tvrzení, že je antisemita.
Je to mnohem jednodušší: když lidé mých postojů a názorů kritizují Izrael, znamená to, že na něj mají vyšší nároky než na autoritářské režimy. A ano, můžou se mýlit, můžou Izrael kritizovat proto, že spoustu věcí neví a nerozumí jim – ale to z mich nedělá antisemity.
Pravý problém současné debaty o Izraeli nespočívá v údajném antisemitismu kritiků ani v jejich selektivní slepotě vůči jiným režimům. Spočívá v tom, že jsme ztratili schopnost rozlišovat mezi podstatným a vedlejším, mezi principiálním a taktickým.
Můžeme současně podporovat právo Izraele na existenci i kritizovat konkrétní kroky jeho vlády. Měli bychom rozlišovat mezi antisemitismem a legitimní politickou kritikou. Musíme mít vyšší nároky na demokratické státy, aniž bychom ignorovali zločiny diktatur.
Je to v zásadě jednoduché, žádná jaderná fyzika. Jen to vyžaduje něco, čeho se nám v současném světě nedostává: schopnost myslet v odstínech místo v černé a bílé.
Je to těžké, mohl bych o tom vyprávět. Většinou se mi to nedaří. Ale znovu a znovu to zkouším, protože morálka a pravda nejsou cíl, ale cesta. Která je často nepohodlná a protivná a nepříjemná … ale vede správným směrem. To je jediné, na co nesmíme zapomínat.