Před časem jsme byli na výletě s mou matkou, ženou a dcerou. Ubytovali jsme se v hotelu a moje matka řekla: “Co kdybychom si zašli na nějakou opravdu dobrou večeři?”
Nikomu z nás se moc nechtělo. Jak jsme později zjistili, tak ani mé matce. Všichni jsme byli po cestě unavení a nejradši bychom si dali něco malého blízko hotelu. Ale matka nechtěla, abychom měli pocit, že jako nejstarší člen výpravy kazí zábavu, a tak navrhla večeři v hezké restauraci.
“Samozřejmě rádi,” řekl jsem. “Co si o tom myslíš?”, obrátil jsem se na dceru, doufaje, že s drzostí odpovídající jejímu mládí řekne, že je to hloupost, že jsme přece všichni utahaní a že si můžeme dát skleničku v hotelovém baru.
Ale řekla: “Jasně, ráda půjdu.”
Moje žena přikývla, že taky.
S posledními zbytky naděje jsem se podíval na matku a zeptal se, jestli není unavená a jestli to tedy radši nenecháme na zítra.
“Prosím tě,” odpověděla. “Připadám ti unavená?”
Takže jsme nakonec šli všichni na večeři, a jakkoli to byl příjemný večer s dobrým jí…
