Jsme "idioti" a "zasloužíme si vyhynout". Veřejně. Ale když se nikdo nekouká, možná to s námi není tak zlé
Před dvěma týdny jsem na AI workshopu pro právníky zkusil malý experiment, tento týden ho pak “vypustil” přes sociální sítě online. A pak jsem tři dny sledoval, jak spolu vedou válku dvě úplně různé země. Obě se jmenují Česko.
Nejdřív pravidla, jsou jednoduchá. Lidé hlasují soukromě stisknutím červeného nebo modrého tlačítka. Pokud modrou zvolí aspoň polovina, přežijí všichni. Pokud ne, přežijí jen ti, kdo stiskli červenou. Žádné další vysvětlení. Proč se hlasuje, nebo co by výsledky mohly říct, nikde nestálo. Prostě hlasuj ... a uvidíme.
Čekal jsem pár stovek hlasů. Přišlo jich přes šestnáct tisíc. A 69 procent z nich bylo modrých.
Jenže na sociálních médiích se odehrálo druhé hlasování – to, ve kterém se nemačká, ale píše. A jeho výsledek byl přesně opačný. Nejlajkovanější komentáře tvořily betonový konsenzus: červená je jediná logická volba a modrou mačkají jen blbci, děti a barvoslepí. Přečetl jsem si a analyzoval všechny komentáře na X. Slovo „idiot” se v nich vyskytovalo s frekvencí, za kterou by se nemusel stydět výběr z projevů Miloše Zemana.
Takže ještě jednou a pomalu: dvě třetiny lidí v anonymitě zmáčkly modrou. A veřejná debata se mezitím shodla, že modrou mačkají jen idioti.
Proč takový rozdíl?
Nejdřív krátká genealogie, protože ten experiment samozřejmě není z mé hlavy. Nejstarší doložená verze se objevila na jaře 2023 na Redditu. Skutečnou slávu mu ale udělala v srpnu 2023 uživatelka X vystupující jako lisatomic5, a otázku s pilulkami místo tlačítek podle ní vymyslelo její dvanáctileté dítě. Šedesát devět tisíc hlasujících, 65 procent pro modrou, a uživatelé se kvůli tomu hádali několik týdnů. Letos v dubnu přišel se stejnou otázkou Tim Urban, už podobě, kterou jsem převzal já: tlačítka, soukromá volba, 95 tisíc hlasů. Modrá dostala 58 procent.
Urban k tomu napsal postřeh, který považuju za chytrý a přesný. Pamatujete na spor o barvu šatů, které půlka internetu viděla zlato-bílé, a půlka modro-černé? Tak k němu přirovnal Urban hádku o tlačítka. Nejde totiž o jeden univerzální problém, ale spíš o dva úhly pohledu. První má na jednu otázku odpověď, kterou považuje za samozřejmou a logickou, a druhá se zdá být šílenstvím. No a druhý pohled dělá to samé, ale opačně.
“Červený” pohled vidí koordinační úlohu: když všichni zmáčkneme červenou, nikdo neumře. Červená je bezpečná za všech okolností, takže jediný racionální tah je doporučit ji všem. Kdo mačká modrou, zbytečně hazarduje, a navíc tím hazardem nikoho nezachraňuje, protože stačilo, aby všichni mysleli jasně.
“Modrý” pohled vidí svět, jaký je. V reálné populaci modří prostě existují. Můžou to být idealisté, lidé, kteří si otázku špatně přečetli, a v neposlední řadě ti, kteří ji nepochopili. V tu chvíli červená přestává být nevinná: znamená „přežiju já, a ti ostatní ať si nesou následky”. Modrá je riskantní pokud všechny zachránit.
A teď pozor, tohle je důležité: oba pohledy jsou vnitřně konzistentní. Červení nejsou nutně sobci; někteří z nich jsou prostě teoretici her, kteří úlohu vyřešili správně. Což píšu rád a vědomě, protože zbytek textu pro ně bude méně lichotivý.
Logický argument, že červená je dominantní strategie a jistota přežití, zní v debatě nejčastěji. Ale skoro nikdy nestojí sám. Téměř vždy přichází v balíčku s povýšeností až despektem: jen blbec mačká modrou, srdce vs. mozek, idioti tvoří většinu ve všech sociálních kategoriích. Můj vítěz téhle části debaty: „Aktuální výsledek ankety ukazuje, že si lidstvo zaslouží vyhynout.”
Nemylme se. Cílem těchto diskutujících není říct ostatním, co považují za správné řešení. Jejich cílem je psát o sobě. Že nejsou ovce a že oni velmi dobře vědí, “kudy běží zajíc”. A protože sociální síť odměňuje právě tohle (úderný sarkasmus a rádoby chytrý cynismus), dopadlo to tak, že z toho “být výjimečný” a šokovat se nakonec stala uniformita. Většina těch reakcí se podobala jako vejce vejci.
Veřejné přihlášení k červené se ukázalo být jako levný způsob, jak si připsat body za racionalitu. Argument „neriskuj kvůli blbcům” je nakažlivý. Ne proto, že je morálně přesvědčivý, ale proto, že nabízí to nejpříjemnější zboží na trhu sociálních médií: pocit převahy bez nákladů.
Ale ještě přijde pointa. Šestnáct tisíc lidí, kteří “jen” hlasovali, bez možnosti říct své jméno a doplnit komentář, se rozhodlo z 69 procent pro modrou. Víc než v Urbanově celosvětovém poll, víc než u lisatomic. Stejné publikum, které v komentářích předvedlo nejcyničtější verzi sebe sama, se zachovalo méně cynicky než světový průměr. A ano, jde o stejné publikum, protože odkaz na anktetu se šířil pouze na těch samých sociálních médiích, kde se taky diskutovalo.
Dovolím si zjednodušující závěr: jsme lepší než naše komentáře. A opakuju, že tím spíš myslím styl debaty, nikoli to, jak se samotná volba promítá do zjednodušujících škatulek. Anketa je hypotetická, bez reálných sázek, a to komplikuje či zcela znemožňuje autoritativní závěry.
Bráním se zjednodušení “empatie” versus “sobectví”, a připomínám, co napsal Urban: je to věc pohledu. Nemusí to ani vycházet z nějakého pevného či předem daného vnitřního “nastavení”.
U sebe jsem dokonce pozoroval hodně zajímavý efekt: dokázal jsem si předfstavit a sám pro sebe obhájit obě volby, modrou i červenou. Záleželo na tom, z jakého konce jsem o tom problému začal přemýšlet, anebo - a to ještě častěji! - když se jednalo o polemiku s názorem někoho jiného.
Takže to, co jsem nakonec zmáčkl (byl jsem asi desátý hlasující), vycházelo z nějakého momentálního pocitu, nic víc. Mnohokrát jsem posléze ten názor změnil, ale už bylo odhlasováno. (Zmáčknul jsem modrou.)
Hlasování bylo jinak anonymní, ale sbíral jsem data o té nejzákladnější demografii: věk, pohlaví a vzdělání. Zde jsou stručně výsledky, “proklikat” si je můžete na http://hlasuj.inspiruj.se.
Vzdělání nehraje roli. Vůbec. Základní škola 67,5 procenta modrých, střední 69,3, vysoká 69,1. Rovná čára. Vzdělání nám dá slovník, kterým svou volbu obhájíme. Ale s volbou samotnou nehne, a to ani jedním směrem. (Je poctivé přiznat, že skupina se základním vzděláním je velmi malá, n = 240, takže potenciální šum velký. A projevit se může i klasický Simpsonův paradox.)
Pohlaví je propast. Ženy 81 procent modrých, muži 61. Dvacet bodů, a ta mezera drží v každé věkové skupině, u dvacetiletých i u sedmdesátníků. Ano, z výzkumů víme, že ženy bývají v průměru opatrnější, averznější k riziku. A přitom modrá je v téhle hře ta riskantnější možnost. Ale víme i to, že ženy jsou v průměru prosociálnější.
A věk: nejmladší skupina 60 procent modrých, čtyřicátníci a starší kolem 74. “Modrost” (a přeložte si ji buď jako “empatii”, anebo jako “bláznovství”, s ohledem na optiku) s věkem roste. Proč? Netuším.
Plus povinná, byť jakkoli samozřejmá připomínka: tohle hlasování není “Česko”. Jsou to lidé, které nejpřesněji popisuje právě ono nadužívané kliše: jsou “z mé bubliny”. Lidé, kteří mě sledujjí na sociálních médií. Typický člen bubliny jemuž, mezi čtyřiceti apadesáti, vysokoškolák.
Otázka však zůstává, a zní: proč je i moje bublina právě takto rozdělena, a proč se tak liší její obraz “soukromý” (daný hlasováním) a ten “veřejný” (vyplývající z komentářů)? Nejjednodušší vysvětlení je technické: komentují jiní lidé, než hlasují, a algoritmus zviditelňuje ty nejostřejší. Což je nepochybně část pravdy.
Plus mě napadá ještě pár dalších vysvětlení. Veřejný cynismus je v Česku něco jako “bezpečnostní výbava”. Jako pásy nebo airbagy v autě. Máme pocit, že když dojde ke kolizi, tak si tolik nenatlučeme. A z historie víme, že ke kolizím dochází v tomhle prostoru světa neustále.
Naučili nás to, že hlásit se k ideálům je riskantní, zatímco ironický odstup nestojí nic a ještě vypadá chytře. Skoro jako bychom soupeřili v tom, kdo dřív prokoukne, že všechno je podvod. Ale pak hlasujeme, a možnost být za chytrého pragmatika je pryč.
Takže až se zase bude třeskutě diskutovat a budete číst silná slova diskutérů, vzpomeňte si: 69 procent modrých u tlačítka, „jen idiot mačká modrou” v komentářích. Hlasitost není většina. Cynismus není náš národní postoj, ale kostým.
Pod ním, potichu a anonymně, mačkáme modrou.