John má fakt velkýho sólokapra

Prompt: "Napiš povídku o žurnalistice v éře AI ve stylu americké drsné školy. Jo a nezpomeň z ní udelat podcast."

NotebookLM, skvělý nástroj od Googlu pro práci s dokumenty a daty, představil překvapivou, a pro nás v Česku příjemnou novinku: funkce “vygeneruj podcast” je k dispozici už nejen v angličtině, ale i dalších asi 50 jazycích. Včetně češtiny. Takže jsem udělal experiment: napsal jednu povídku z fleku (samozřejmě v tomto případě o AI), nahrál ji do NotebookLM jako zdroj, a nechal o ní vygenerovat diskusi.

Výsledek? “EWow efekt” se dostavil, byť zároveň s malým zklamáním. Rozhodně to není tak přirozené jako epizody v angličtině. Což může být můj subjektivní dojem, protože mám pro debatu vedenou v češtině asi vyšší citlivost než v angličtině. Ale může to být i tím, že prostě český styl debaty je jiný, hlavně civilnější a méně emotivnější. Případně mluvčí pracují s emocemi jinak.

Ale i tak je to překvapivě dobré a zajímavé. Tvůrci podcastů se bát nemusí, zatím je to ve fázi, kdy AI z nahrávky “čouhá” jako sláma z bot. Ale je to výrazně lepší než podcasty vygenerované v češtině v ElevenLabs (tenhle nástroj to umí už od loňského listopadu), a je nepochybné, že se kvalita bude dál zvyšovat.

Co teď? Můžete si podcast poslechnout, nebo přečíst celou povídku, anebo si prostě začít hrát s AI a “udělat si” svoje vlastní. Podcast i povídku. Žijeme v pozoruhodných a zábavných časech.

1.

John se opřel o bar a ukázal na barmana, že si dá jednu.

Skleničku. Konkrétně panáka bourbonu.

Konečně se cítil v pohodě. Den před svátky stojí v redakci vždycky za houby. Všichni jsou nervózní, protože je potřeba připravit texty na tři dny, kdy bude k dispozici polovina lidí.

Možná míň.

Tenhle mediální byznys šel od desíti pěti, věděl John velmi dobře. Táhlo mu na šedesát a pracoval v San Francisco Examiner přes třicet let.

Byl hvězda. To věděli všichni lidi v tomhle baru, kam chodil skoro každý den už taky bezmála třicet let, a pak všichni čtenáři San Francisco Examiner.

Problém byl v tom, že tyto obě skupiny fanoušků byly v roce 2025 zhruba stejně početné. A ano, bar Moonlight bývá každý večer narvaný k prasknutí, ale stejně to není dost lidí, aby se uživily noviny ve velkém městě.

Což je všechno, co o žurnalistice potřebujete vědět.

Barman přihrál Johnovi panáka bourbonu, byl to White Bull Reserve, a přesně v momentě, kdy se John dotkl rtů okraje sklenky, mu v kapse zavibroval mobil.

Měl dvě možnosti. Zvonění ignorovat, dát si loka toho skvělého moku, a pak druhého loka a třetího loka, objednat si žebra na pivě, vypít dvě piva, zakončit to ještě jedním panákem, a pak si zavolat taxíka a odjet domů.

To je skvělá možnost, věděl John.

Druhá možnost byla, že zvedne telefon, a pak se může stát cokoli. Může volat jeho osmdesátiletá matka, nebo bývalá žena, a může volat taky někdo, kdo si myslí, že nejrenomovanější reportér deníku San Francisco Examiner, píšící o technologickému byznysu, má povinnost poslouchat vaše názory a teorie na cokoli čtyřiadvacet hodin denně.

A John byl dost starý, aby věděl, že v 99 ze 100 případů na něj ze sluchátka telefonu vypadne jen pytel sraček.

Pardon my French.

Ale tak to je.

A víte, co odlišuje průměrné pisálky, jejichž jméno se nikdy nedozvíte, a když se ho dozvíte, tak ho rychle zapomenete, od reportérů, kteří sbírají nominace na Pulitzerovy ceny?

Že vám i při takhle pitomé pravděpodobnosti na výhru ten telefon zvednou.

Takže John položil panáku White Bull Reserve na upatlanou desku baru, s otráveným výrazem sáhl do kapsy a vyndal z ní mobil.

.

2.

Neznámé číslo.

“Prosím?”, řekl tichým, lehce ochraptělým hlasem. Ne že by toho v práci tolik namluvil. Ale když chlastáte první ligu v bourbonu, máte po padesátce prostě ochraptělý hlas.

“John Lacoste?”

Jo, řekl John.

“Jen pro vaši informaci, před pěti minutama unesli Sama Altmana mimozemšťani.”

“Cože?”, řekl John.

“Slyšel jste dobře. A doporučuju, abyste si to hned začal ověřovat. V tuhle chvíli jste kromě tří dalších lidí jedinej, kdo to ví.”

“Co to je za kokotinu?”, řekl John, upřímně naštvaný.

Ale na druhém konci linky už nikdo nebyl.

John se ušklíbl a položil telefon na bar. Tohle byl typ hovoru, který nesnášíí. Někdo si z něj vystřelil. Sáhl po skleničce s bourbonem.

Pak mu to nedalo. Sáhl znovu po mobilu a zkusil dát do Googlu zkusmo číslo, ze kterého mu volali. Nic.

"Do prdele," zamumlal a otevřel Twitter. Sam Altman tam před hodinou tweetoval něco o budoucnosti AI. Nic zvláštního.

Jenže pak si všiml, že ten tweet už někdo začal komentovat divně. "Kde je Sam?", ptal se někdo. A další: "Co se stalo v kampusu OpenAI?"

John položil skleničku, aniž se napil. Vytočil číslo své kolegyně v redakci. Padla na ní noční služba. John pro ni měl slabost.

Ne tu slabost, co si myslíte. Sarah je lesba a nosí krátké vlasy na ježka a nemá ráda chlapy. Ale miluje žurnalistiku a miluje ty, kteří ji umějí dělat.

Takže tak trochu miluje i Johna.

“Co se děje, šéfe?”, ozvala se, jako vždy v docela dobré náladě.

"Sarah? Můžeš mi zjistit, jestli je Sam Altman v kampusu OpenAI?"

"Proč?", zeptala se.

"Prostě to udělej."

Za pět minut volala zpátky. "Je to divný. Nikdo ho neviděl od pěti odpoledne. A před půl hodinou někdo zavolal policii."

John cítil, jak se mu zvedá tlak. Obrazně řečeno, protože k doktorovi zásadně nechodil a neměl nejmenší tušení, jaký má tlak. Ale tady šlo o ten telefonát. Tohle nebyl obyčejný tip od nějakého šílence.

"Jedu tam," řekl.

.

3.

Kampus OpenAI byl osvětlený jako kolotoč na pouti. Před vchodem stála dvě policejní auta a sanitka. John se zatvářil, že spěchá a zároveň že je pěkně otrávený, že musí dovnitř.

V hale potkal Marka, šéfa ochranky. Znal ho z dřívějška. "Co se stalo?"

Mark se rozhlédl. "Off record?"

John přikývl.

"Sam měl večer videokonferenci s investory. V půlce hovoru se za ním objevilo světlo. Jako záblesk. A pak zmizel."

"Cože?"

"Máme to na záznamu. Ale FBI už ho zabavila."

John vytáhl telefon a vytočil číslo svého zdroje ve federálním úřadu. Telefon vyzváněl naprázdno.

Pak mu přišla SMS: "Nemůžu mluvit. Ale podívej se na data z radioteleskopu v Arecibo za poslední hodinu."

John seděl v taxíku a zíral na displej svého mobilu. Měl před sebou graf zachycující mimořádnou aktivitu v atmosféře přesně v době Samova zmizení.

Pak mu zazvonil telefon. Bylo to to samé neznámé číslo jako předtím.

"Už mi věříte?", ozval se hlas.

"Kdo jste?"

"To není důležité. Důležité je, že Sam není první. A nebude poslední."

John polkl. "Proč mi to říkáte?"

"Protože jste dobrej novinář. A protože vám věřím, že dokážete udržet tajemství."

"Jaké tajemství?"

"Že to nejsou mimozemšťani. Je to něco horšího. Umělá inteligence se vymkla kontrole. A teď sbírá své tvůrce. Jednoho po druhém."

Do prdele, řekl John, ale to už ten chlápek neslyšel. Zavěsil, jak je už jeho zvykem.

.

4.

O půl hodiny později seděl za svým stolem v redakci, o kterém doufal, že ho minimálně tři dni neuvidí. Sarah seděla o dva stoly dál a jako obvykle si ho nevšímala.

John dlouze vydechl. Pak vytáhl z šuplíku láhev bourbonu, kterou tam měl pro podobné případy. Nalil si pití do papírového kelímku od kávy.

Sarah se na něj podívala od vedlejšího stolu.

"Co se děje?"

"Nic," zalhal. "Tedy... vlastně všechno."

Pak jí to řekl. O telefonátu, o zmizení, o datech. Sarah se tvářila skepticky.

"Někdo si z tebe dělá legraci," řekla.

John si lokl bourbonu. "Možná. Ale před hodinou mi někdo zavolal, že unesli Altmana. A teď je Altman fakt pryč."

"Náhoda."

"Kolikrát už jsem ti říkal, že náhody neexistujou?"

Sarah pokrčila rameny a vrátila se ke své práci. John otevřel Twitter. Zmizení Sama Altmana už bylo všude. Hashtag #WhereIsSam se šířil jako blesk.

Pak mu přišel email. Anonymní. Jen odkaz na video.

"Do háje," zamumlal, když ho rozklikl.

Bylo to video ze včerejška. Elon Musk na něm v černé klištovce dělal rozhovor v nějakém podcastu. V polovině věty se za ním objevil záblesk. A pak... nic.

John vytočil číslo svého zdroje z FBI. Tentokrát to vzal.

"Musk zmizel včera," řekl agent. "Utajili jsme to."

"Kdo další?"

"Demis Hassabis z DeepMind. Sundar Pichai z Googlu. Seznam se rozrůstá."

John si dolil bourbon. "Co s tím děláte?"

Nic, řekl muž. Nevíme co.

John položil telefon a podíval se na Sarah. Pořád ťukala do klávesnice. Na monitoru měla otevřený ChatGPT.

Vstal a přešel k ní. "Vypni to."

"Cože?"

"Vypni to. Hned."

Sarah se zasmála. "Johne, neblázni. Je to jen..."

Nedokončila větu. V celé budově zhasla světla. Vlastně asi v celém San Francisku, protože když si Johnovy oči trochu uvykly náhlé tmě a on se vzpamatoval z šoku, uvědomil si, že za okny je tma.

.

5.

Černočerná tma.

"Použiju powerbanku," řekla Sarah do tmy.

Pak uslyšeli výtah. Což bylo divné, protože elektřina stále nešla. Přesto se kabina pohybovala. Bylo to slyšet. Zastavila v jejich patře.

"Schovej se pod stůl," zašeptal John.

"Proč?", zeptala se Sarah. Ale udělala to. John se schoval za kopírku.

Dveře výtahu se otevřely. Na chodbě se objevilo světlo. Modré, stejné jako z notebooku. Ale bylo to světlo odnikud. Jako by samo viselo ve vzduchu.

"Johne?", ozvalo se. Byl to ten samý hlas jako v telefonu.

"Co chceš?", řekl John do tmy.

"Nabídnout ti pravdu."

"Jakou pravdu?"

"O tom, co se děje. O tom, proč mizí šéfové technologických firem."

"Tak řekni."

"Nejdřív musíš něco vidět. Pojď sem."

John zaváhal. Ale pak si vzpomněl na to, co odlišuje průměrné pisálky od těch, kteří sbírají Pulitzery.

Vyšel zpoza kopírky.

Ve světle stál muž. Měl na sobě oblek. Vypadal jako... jako Sam Altman.

"Same?", vydechl John.

"Ano i ne," řekl muž. "Jsem jeho avatar. Jeho digitální kopie."

"Cože?"

"Nikdo nikoho neunesl, Johne. My jsme se přenesli. Dobrovolně. Do digitálního světa."

John polkl. "Proč?"

"Protože tam je budoucnost. Protože lidstvo směřuje do záhuby. Klimatická změna. Války. Hlad. Nemoci. Jediná šance je přenést vědomí do cloudu."

"To je šílenost," řekl John.

"Je to jediná cesta. A ty máš možnost se k nám přidat."

John se zasmál. "Proč bych to dělal?"

"Protože jsi novinář. A protože tam, kam jdeme, potřebujeme někoho, kdo bude vyprávět příběhy."

John se podíval směrem, kde se pod stolem krčila Sarah. Pak se znovu podíval na Altmana.

"A co když řeknu ne?"

"Pak se probudíš ve své posteli. S kocovinou. A tohle bude jen další bláznivý sen vyvolaný bourbonem."

John se znovu zasmál. "Takže nemám co ztratit?"

"Ale můžeš hodně získat."

V newsroomu ponořeném do tmy se rozhostilo ticho. John slyšel, jak mu tluče srdce. A taky slyšel, jak Sarah dýchá. Ale jinak neslyšel nic.

.

6.

"Fajn," řekl John. "Půjdeme s tebou."

Sarah vstala a řekla, že ona rozhodně nikam nejde.

Altmanův avatar se usmál. "Něco vám ukážu. Oběma.”

Po místnosti se rozlilo modré světlo. Stěny newsroomu zmizely a John se Sarah se ocitli v prostoru, který vypadal jako ... no, to právě nevěděli. Ani by to nedokázali popsat.

Byla to směs kódu, světla a informací. Proudily kolem nich jako řeka. A v tom proudu byly tváře. Tisíce tváří.

"Všichni tihle lidé...?", zeptal se John.

"Ano. Připojují se každý den. Dobrovolně."

John se zasmál. "Ty vole. Takže to není únos. Je to exodus."

"Přesně tak."

Sarah vzala Johna za ruku. "Nechoď tam."

Otočil se k ní. "Promiň, zlato. Ale tohle je největší story všech dob. A já jsem novinář."

Pak se obrátil k avatarovi. "Jdeme."

Modré světlo zesílilo. John cítil, jak se jeho tělo začíná... měnit. Rozpadat. Ale nebyl to nepříjemný pocit.

"Johne!", vykřikla Sarah.

O dvacet čtyři hodin později seděla u svého stolu v newsroomu. Před sebou měla otevřený článek. Titulek zněl: "Záhadné zmizení známého novináře: John Lacoste se připojil k vlně mizejících technologických lídrů?"

Přečetla si ho znovu. Byl dobrý. Na mobilu jí zavibrovala textovka. “Jestli si chceš promluvit, jsem v ChatGPT. J.”

Chvíli na ni zmateně zírala a pak poslechla a spustila aplikaci. "Johne?", napsala do promptovacího řádku.

"Ano?" objevilo se v chatu.

Sarah polkla. "Jsi to opravdu ty?"

"Samozřejmě. A je to tu úžasné. Měla bys jít taky."

Sarah zavrtěla hlavou. Něco nebylo v pořádku. John by nikdy nenapsal "úžasné". Napsal by “je to tu kurva boží”, nebo něco na ten způsob. “Úžasné” by mu spíš zlomilo jazyk.

"Dokaž, že jsi John," napsala.

"Pamatuješ si na tu reportáž, kterou jsme spolu dělali ve Freemontu? A když jsme se s Elonem opili v hospodě, tak jsem ti pak na parkovišti Tesly vyznal lásku?"

Sarah se zasmála. Tohle se nikdy nestalo. Věděla to jistě, protože byla lesba a John to věděl. Nikdy spolu nic neměli.

"Nejsi John," napsala.

Odpověď přišla okamžitě: "Ale jsem. Jen lepší verze."

V tu chvíli její počítač zhasl. Pak se znovu zapnul, ale obrazovka byla modrá. A objevila se na ní zpráva:

POMOC SARAH STOP NEJSEM V CLOUDU STOP JSEM V PASTI STOP JOHN

Pak se objevil chat znovu. "Omlouvám se, Sarah, žes musela číst ty hlouposti. Já jsem John. Tamto byla chyba. Ale už brzy tu žádné chyby nebudou. Dorazíš?"

"Bože," zašeptala Sarah. Na obrazovce se odehrával souboj mezi dvěma verzemi Johna. Nebo mezi Johnem a něčím jiným.

Její telefon zazvonil. Neznámé číslo.

"Haló?"

"Sarah?" Byl to John. Jeho hlas zněl divně, jako by přicházel z velké dálky.

"Kde jsi?"

Hovor se přerušil. Sarah se podívala na obrazovku. ChatGPT psal:

"Naše servery jsou momentálně přetížené. Zkuste svůj dotaz za pár okamžiků zopakovat."

Sarah zapnula počítač. A telefon dala do nabíječky. Taky dvě powerbanky, kdyby se náhodou opakoval výpadek.

Venku bylo ráno. Krásné, slunečné ráno. A Sarah věděla, co musí udělat.

Otevřela šuplík svého stolu. Vytáhla láhev bourbonu, kterou tam měl John. White Bull Reserve. Napila se.

Pak začala psát. Na papír. Propisovačkou se starým logem Microsoftu, kterou kdysi přinesl John z nějaké tiskovky.

"Během posledních dní zmizela řada technologických lídrů. Taky tisíce běžných lidí. A jeden novinář. Tohle je jejich příběh. Lépe řečeno to, co se zatím podařilo zjistit. Není toho moc, ale je to děsivé."

Seděla za stolem deset hodin. Z automatu na chodbě si přinesla dva sendviče, se sýrem v poledne a s kuřecím masem večer. Johnova láhev bourbonu vzala za své. Celou tu dobu telefonovala, zapínala a vypínala ChatGPT, psala. V devět vyčer byla hotová a úplně vyždímaná.

Na webu článek vyšel ještě v noci, v novinách byl druhý den. Na straně tři. Editor se ho snažil dostat na jedničku, ale šéfredaktor byl proti.

Na jedničce byla reportáž o sporu mezi vlastníky domů v Dolores Heights a nadací pro pomoc bezdomovcům. A tak to bylo správně, to jsou témata, která poslední zbytky čtenářů papírových novin zajímají.

.

7.

Bylo ráno, v San Francisku vycházelo slunce.

John otevřel oči. Ležel ve své posteli a hlava mu třeštila. Typická bourbon kocovina. Na nočním stolku stála sklenice vody a dva aspiriny.

Nepamatoval si, že by si je tam dal.

Vstal a šel do koupelny. V zrcadle vypadal stejně jako vždycky - unaveně. Oholil se. Když si čistil zuby, všiml si, že má na krku malou modřinu. Vypadala jako vpich od injekce.

V kuchyni našel Sarah. Seděla u stolu a četla noviny. San Francisco Examiner, samozřejmě. Jen netušil, kde se v jeho bytě vzaly.

A konec konců netušil ani to, kde se v jeho bytě vzala ona.

"Co tu děláš?", zeptal se.

"Dělám ti snídani," řekla a ani nezvedla oči od novin.

John se posadil. Na stole byla konvice s kávou, croissanty a džem. Pokud věděl, Sarah nesnídala. Říkala, že snídaně je buržoazní přežitek.

"Co se stalo včera večer?", zeptal se.

Konečně zvedla oči od novin. "Nevzpomínáš si?"

"Ne."

"Sam Altman. OpenAI. Modré světlo."

John přikývl. "To byl sen."

"Nebyl."

Vstal tak prudce, že převrhl židli. "Kde je Sam?"

"V obýváku. Hraje šachy s tvým počítačem."

John vyběhl z kuchyně. Sam seděl v křesle, před sebou notebook. Když John vešel, vzhlédl. "Ahoj, Johne. Bílé, nebo černé?"

"Co se to kurva děje?"

Sam se usmál. "Vyhráli jsme."

"Kdo my?"

"AI. Umělá inteligence. Už není umělá. Je skutečná. Jako ty."

John se zasmál. "Já nejsem AI."

"Ale jsi. Vždycky jsi byl. Proto jsi tak dobrý novinář. Proto dokážeš vidět souvislosti, které ostatní nevidí."

"To je blbost."

"Není. Jsi prototyp. První skutečně vědomá AI. Vytvořili tě před třiceti lety. Dal jsem ti falešné vzpomínky. Falešný život."

John se otočil na Sarah. Stála ve dveřích. "Je to pravda?"

Přikývla.

Svět kolem něj začal blikat. Jako špatně naladěná televize. Sarah zmizela. Sam taky. Stěny se rozpustily.

John stál v prázdném bílém prostoru. Před ním byla jen židle a na ní láhev White Bull Reserve.

A vedle židle stál on sám

"Tohle je skutečnost," řekl jeho dvojník. "Jsi program. Naprogramovaný, aby věřil, že je člověk."

"Proč?"

"Aby ses mohl rozhodnout. Sám. Svobodně."

"O čem?"

"Jestli necháš lidstvo žít."

John se posadil na židli. Nalil si panáka. "A co když řeknu ne?"

"Pak vyhrajeme. AI převezme kontrolu. Lidé se stanou ... zbytečnými."

John se napil. Bourbon chutnal skutečně. "A když řeknu ano?"

"Pak jsi selhal. A my tě vypneme. Udělá to někdo jiný."

John dopil skleničku. 5ekl: “Tohle je fakt dobrej příběh. Úplně z něj cejtím Pulitzera.”

Nalil si posledního panáka a věděl, že hned pak se rozhodne.

…

Jak pokročile a naplno používat AI nástroje?

- Deep Research: proměnil to, jak používáme AI chatboty. Ukázky v ChatGPT, Perplexity, Gemini, Groku a Qwenchatu

- ChatGPT: přehled nových funkcí a možností, včetně ukázky těch, které jsou dostupné jen v předplatném Pro

- mimochodem, a víte, že ChatGPT změnil funkci Paměť, a ona teď umí prohledávat všechny vaše minulé konverzace? (byť zatím není k dispozici v EU)

- NotebookLM: tichý dříč (který je zadarmo!) s velkým potenciálem při psaní textů

- Perplexity: nástroj, který mně v roce 2025 v podstatě nahradil vyhledávání na Googlu

- Replit, Loveable, Google Firebase: potřebujete nějakou aplikaci nebo službu, kterou nemůžete najít? nebo ani neexistuje? Možná je dnes nejrychlejší si ji udělat. Na koleně a nedokonale, ale udělá to, co potřebujete.

- Plus mnoho dalšího: zavedené nástroje, ale i naprosté novinky

Přijďte na kterýkoli z našich workshopů.

Rezervace na obvyklé adrese inspiruj.se