Jmenuje se Berenika #1
(12/7)
Narodila se mi vnučka.
Nebylo to překvapení, pochopitelně, věděli jsme to už od minulých Vánoc.
Všichni říkali: “To je naprosto zásadní věc!”
Odpovídal jsem jim: “Hele, mě to nezajímá. Mě moc nezajímaly ani moje děti. Dokud nebude umět mluvit nebo aspoň přikyvovat tomu, co jí říkám, tak je to FAKT úplně mimo mě.”
Moje žena se už několik týdnů chová jako vyšinutá. Poslední týden jsme byli v Itálii, a kdykoli jsme míjeli na pláži jakékoli dítě, byla jako smyslů zbavená.
“Tyhle šatičky jí taky koupíme.”
“Myslím, že naše vnučka bude hezčí.”
“Tenhle kluk by se jí mohl líbit.”
“Bude MNOHEM hezčí.”
“Myslíš, že nás bude mít ráda?”
Atd.
Snažil jsem se chovat nenápadně a vystupovat tzv. rozumně, tedy jsem jí říkal, ať se uklidní, že říká naprosté nesmysly.
Odpovídala: “To se mi tedy nezdá. A počkej, až se naše vnučka narodí, budeš se chovat úplně stějně.”
Což jsem naprosto vyloučil.
Termín byl stanoven pevně, dítě se mělo narodit plánovaně. To z té věci bere moment dobrodružství a překvapení.
Zároveň t…