Ježišikriste, nenechávejte mě s tím člověkem o samotě! Ano, s TÍM člověkem #23

(3/9 - začalo "babí léto", nejpodmanivější roční období, jen kdyby ráno nebyla taková kosa!)

Svoboda volby je fantastická věc. Jen mám pocit, že nás někdy moc omezuje. Přijde vám to nelogické? Pokusím se to vysvětlit.

Jsem na obědě a číšník říká: “Chci jen upozornit, že dnes máme v polední nabídce mořského vlka na másle.”

“A vy byste ho doporučil?”

“Jednoznačně,” říká číšník. Chvíli přemýšlím, ale pak si objednám hamburger z jídelního lístku. Dávám si ho v téhle restauraci skoro vždy, protože ho umějí udělat opravdu dobře.

Můj známý, s kterým na obědě jsem, si objedná doporučeného mořského vlka. A já už v ten moment vím, že mi to bude líto. Což se potvrdí v momentě, kdy číšník o deset minut jídlo přinese. Mořský vlk je s italským rizotem, skvěle vypadá a ještě líp voní.

Hamburger vypadá a chutná … no jako hamburger. Jsem spokojený, protože ho mám rád, ale v duchu si vyčítám, že jsem si nedal rybu.

Skoro nikdy si rybu v restauraci sám neobjednám. Ani když vím, že je v daném podniku vyhlášená. Vážně o tom uvažuju, ale nakonec si dám některou z “jistot”, které se dávám vždycky. Například burger.

Ale když rybu dostanu, třeba někde na návštěvě, nebo protože je součástí společného menu, tak jsem prakticky vždycky nadšený. Překvapeně zjišťuju, že mám ryby rád, a dělám si mentální poznámku, že příště si už rybu musím určitě objednat.

Jenže příště si zase objednám burger.

Jde o rys lidské povahy, kterému psychologové nějak říkají, ale to je celkem jedno. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem narazil na novou studii na zdánlivě nesouvisející téma. Je o tom, že lidé konzistentně podceňují to, jak je příjemné a zábavné být jen se svými myšlenkami.

Ale přijdou na to až poté, když jim nic jiného nezbyde.