Motel Zeus je v Ráji celkem dost stranou dění. Skoro dvě stě kilometrů po dálnici z hlavního města, a pak ještě asi dvacet kiláků po prašných, málo udržovaných cestách. Řeklo by se, že je to prdel světa, což zní vtipně. Ale napsat „prdel Ráje”? Pardon, ale i hovorová řeč musí mít nějaké hranice. Zvlášť když se bavíme o Ráji s velkým R.
Chci tím jenom ukázat, že Richard W. si musel vypůjčeným Fiatem hodně zajet, aby se do téhle díry dostal. Protože moc návštěv tam nejezdí, co si budeme povídat. Motel Zeus je místem, kde jsou ubytované slavné osobnosti z období antiky.
No a ty z hlediska zájmu samozřejmě nesnesou srovnání nejen s dvacátým stoletím, o které je největší zájem, ale ani se stoletím devatenáctým, osmnáctým, a dokonce ani se středověkem. Oddělení plánování ve firmě Správa Ráje, s.r.o., se to pokoušelo trochu změnit a zavedlo například lechtivé večery s názvem Odhalená Afrodité, ale ani to nezabralo.
Což na druhou stranu jde pochopit, protože v Ráji je taková nabídka, že ani striptýzová show bohyně lásky se automaticky nestane hitem. Dokonce i o kurzy politické rétoriky, vedené Johnem F. Kennedym, byl dvacetinásobně větší zájem než o Odhalenou Afroditu.
Svět není spravedlivý a Richard W., který právě zaparkoval svého Fiata na poloprázdném parkovišti za motelem, o tom něco věděl (přední parkoviště bylo plné, ale jen proto, že byla zrovna doba obědů, a antické hody mají v Ráji sice nepočetnou, ale stabilní fanouškovskou základnu).
Možná se ptáte, kdo Richard W. je a proč se do motelu Zeus vydal. Na to vám odpovím, a jsem si jist, že vás to překvapí. Protože o existenci ambasadorů pozemských firem ví opravdu málokdo. Dokonce i v Ráji. Ale na Bohovi si to vydyndaly lobbistické skupiny velkých firem, provozujících v Ráji zábavní parky a kluby, a mělo to samozřejmě praktické důvody.
Ráj musí sledovat to, co se v pozemském světě děje. Každý den přicházejí noví a noví obyvatelé a není možné, aby byl Ráj místem, kde se zastavil čas. To se dalo uhrát v devatenáctém, a ještě i ve dvacátém století, ale v jednadvacátém už ne. Lidé přicházejí ze světa zhýčkaní nepřetržitým přívalem zábavy, uspokojujícím všechny jejich potřeby.
Ráj to dlouho ignoroval, například i existenci mobilních telefonů, ale pak se ukázalo, že dlouhodobá strategie se prostě musí změnit. A Bůh i Správa Ráje, s.r.o., byli donuceni k razantním reformám. Zavedení ambasadorů bylo jednou z nich.
Čímž se dostáváme k Richardovi W., který je v Ráji ambasadorem firmy TikTok, což je mezi novými příchozími v tuto chvíli nejžádanější sociální síť. A důvod, proč vyrazil na jednání, asi uhádnete: po naprostém úspěchu Nolanova filmu Odeysea vyskočil o několik řádů zájem o antiku.
A tak se ani nemusíme divit, že když se Richard W. objevil v recepci, přivítal ho recepční slovy: „Jestli jdete za Homérem, tak se zapište támhle na čekačku. Je v zasedačce ve třetím patře, a když budete mít štěstí, dostanete se na řadu v pátek.”
Richard W. se podíval na hodinky. Bylo půl jedné. Ale hlavně pondělí. „A nešlo by to nějak…” řekl se svým úsměvem zkušeného salesmana a z náprsní kapsy vytáhl obálku.
„Úplatky se platí QR kódem,” řekl recepční, což Richarda W. překvapilo. Moderní technologie se zaváděly v nejpopulárnějších zábavních centrech v metropoli, ale v motelu Zeus to nečekal.
Zaplatil poměrně vysokou sumu, recepční chvíli hleděl na monitor svého počítače a pak řekl: „Skočte si na drink a za čtyřicet minut buďte v zasedačce Faraón ve třetím patře.”
Díky, šéfe, utrousil bez velkého nadšení Richard W. a zamířil chodbou ke dveřím s nápisem Happy Hour Bar.
Happy Hour Bar byl přesně takový, jak si ho představíte, když vám řeknu, že šlo o bar v motelu pro antické celebrity, který navrhoval někdo z oddělení plánování Správy Ráje, s.r.o., v roce, kdy frčely retro podniky. Na stěnách visely sádrové repliky iónských sloupů, z reproduktorů hrál Vangelis a nad barem blikal neon s nápisem CARPE DIEM, v němž nesvítilo písmeno P.
Richard W. si objednal espresso tonic, protože byl v práci, a taky proto, že chtěl vidět, jestli ho tady vůbec mají. Měli. Barman, který vypadal jako mladší bratr Sokrata (a možná jím i byl, v Ráji člověk nikdy neví), mu ho připravil s profesionální nudou člověka, který kdysi obsluhoval Dionýsa, hodnocení jedna až pět hvězdiček měl od Epikura, a od té doby ho nic nepřekvapí.
„Vy jdete za Homérem,” řekl barman. Nebyla to otázka.
„Jak to víte?”
„Sako, kufřík, espresso tonic. Za Sofoklem chodí lidi v rolácích.”
Richard W. přikývl, protože co na to říct. Napil se a přemýšlel o strategii. Věděl, že není první. Netflix tu byl minulý týden, Spotify chtělo z Odyssey audioseriál a nějaký startup z Berlína prý Homérovi nabízel, že z něj udělá avatara, který bude recitovat hexametry v metaverzu. Homér všechny odmítl. Což bylo zvláštní, protože - a to Richard W. věděl natuty z interních materiálů - Homér byl na peníze.
V Ráji sice peníze nikdo nepotřebuje, ale to je právě ten paradox, který Správa Ráje nikdy nevyřešila: lidé, kteří byli na peníze za života, jsou na ně i po smrti. Věčnost na tom nic nezmění. Věčnost, jak se ukazuje, je celkem nejasný a vachrlatý koncept.
