Je dlouhověkost věda, nebo módní trend? Od obojího kousek, a v tom je ten problém. Budete platit hotově, nebo kartou?
Děkuji, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!
Na večeři se známými jsem chtěl kamarádovi nalít víno, ale on udělal rukou takové to gesto, kterým se v italských restauracích odmítá strouhaný parmezán.
„Díky, já nebudu,“ řekl.
“Máš zase detox?”, zeptal jsem se, protože vím, že si hodně potrpí na vše kolem zdraví. Tedy zejména toho svého.
“Ne,” řekl. Ale ještě mi neskončilo okno. Ale určitě si dám. Za …”, pohlédl na hodinky, “… pětačtyřicet minut.”
“Okno?”, zeptal jsem se nechápavě.
Takže mi to vysvětlil.
Že teď je ve fázi, kdy jí pouze mezi sedmou a jedenáctou večer. “Je to něco jako přerušovaný půst, ale mnohem drsnější,” řekl. Vymyslel to jakýsi odborník na longevity, neboli dlouhověkost, který má kliniku ve Španělsku. Tam je rozšířené večeřet hodně pozdě, a proto jsou zmíněná okna nastavena takto.
“A mezi jedenáctou a sedmou děláš co? Umíráš hlady a žízní?
Vůbec ne, řekl s úsměvem, zbytek dne pije vodu s elektrolyty a čeká na autofagii, což je proces, při kterém si buňka uklidí vlastní odpad. Vysvětlil mi to velmi trpělivě, jako se dítěti vysvětluje, proč se nepřebíhá ulice, když svítí červený panáček.
Na jedné ruce měl prsten, který mu měří všechno, ale nejlépe spánek, na druhé hodinky, které mu měří taky všechno, ale nejlépe srdeční tep, a v aktovce, jak jsem se dozvěděl později, měl prášek z hlívy ústřičné.
“A děláš to proč?”, zeptala se moje žena.
Podíval se nejdřív na ni, pak na mě, a pak na ostatní kolem stolu, a řekl: “Samozřejmě abych se cítil dobře.”
Řekl to neklidně a nervózně, jako člověk, který má hlad, a navíc musí lidem vysvětlovat něco, co žádné vysvětlení nepotřebuje. Jinak řečeno, vypadal jako člověk, který se celkově necítí moc dobře.
Když se vrátíme k již zmíněné dlouhověkosti, je třeba říct, že to není nějaká nová a nečekaná módní vlna. Ba naopak.
A nejenže se díky tomu cítí mnohem silnější a bystřejší, ale zároveň je schopnější uspokojit svou mnohem mlaší manželku. Tak to uvedl i v práci, kterou napsal a podepsal.
Do roka píchaly zmíněný výtažek, přejměnovaný na „Brown-Séquardův elixír“ tisíce lékařů po celém světě. Brown-Séquard zemřel pět let nato na mrtvici.
Ve dvacátých letech na něj navázal chirurg Serge Voronoff, který vymyslel operaci založenou na tom, že bohatým mužům z Riviéry implantoval do šourku tenoučké plátky šimpanzích varlat. Měl vlastní opičí farmu poblíž francouzsko-italské hranice a několik let patřil k nejslavnějším jménům evropské medicíny.
A abychom nemluvili jenom o šarlatánech: Ilja Mečnikov, nositel Nobelovy ceny za medicínu z roku 1908, byl přesvědčen, že za dlouhověkostí bulharských venkovanů je kyselé mléko. Konkrétně bakterie, která je v něm obsažená. Stal se jeho vášnivým konzumentem.
Zemřel v jednasedmdesáti. To není prohra, ale ani vyloženě výhra.
Každá generace má svůj elixír a každá je skálopevně přesvědčena, že ta předchozí byla naivní. My máme kolagen, ledovou vanu a NAD+ infuzi v pražské klinice, platba hotově nebo kartou.
Jenže.
Dneska se už z módy stal průmysl. Ale zároveň, poprvé v dějinách snění o nesmrtelnosti, mámea umíme zpracovat data data. A ta neříkají nic příjemného.
Nizozemští statistici prošli lékařské záznamy zhruba 285 tisíc lidí, kteří zemřeli mezi lety 1986 a 2015 ve věku nejméně dvaadevadesáti let. Tohle nebyla nějaká hrstka mediálně známých Japonců, kteří hlásili věk nad sto let, ale pak se ukázalo, že většina z nich byla už dávno mrtvá, a jediný důvod jejich “dlouhého života” bylo to, že rodiny dávno mrtvých Japonců stále pobírali jejich důchod.
Ne, tady se bavíme o kompletních datových sadách víc než čtvrtmiliónu lidí. Pak na ta čísla “pustili” matematiku a hledali strop. A také ho našli: u žen je to 115,7 roku a u mužů 114,1 roku.
Jinými slovy, to je statisticky odhadnutý limit, kterého dlouhověcí lidé mohou dosáhnout. A jak už to je u statistiky, neznamená to, že tenhle limit nejde překročit (ale satává se to naprosto výjimečně, asi jako že v ruleté skončí kulička dvacetkrát za sebou na červené), ani to, že ho dosáhne každý dlouhověký.
A teď nejdůležitější zjištění: za třicet let se tenhle limit nepohnul ani o měsíc. Ano, průměrná délka života vzrostla asi o pět let a počet žen umírajících po pětadevadesátce se skoro ztrojnásobil. Ale strop zůstal stejný.
Použijme nepřesnou, ale názornou metaforu: jako by se do posledního patra paneláku nastěhovalo a vešlo třikrát víc lidí, ale další patro stejně nikdo nepřistavěl. Medicína, běhání a draslíková sůl nás umějí dopravit do nejvyšších pater. Dokonce často i v dobré kondici.
Ale střecha je stále tam, kde byla vždycky.
A ještě jeden detail, který by propagátoři “nesmrtelnosti” měli napsat stokrát na tavuli, podobně jako Bart Simpson, když byl po škole: rok před touhle hranicí je pravděpodobnost, že člověk zemře následující den, zhruba dvě procenta.
Což lze matematicky interpretovat tak, že mu průměrně zbývá 44 dní života.
Zbývá otázka, co nás do těch vyšších pater dostane.
(Pro férovost dodávám, že cituju z jedné publikované studie. Vyšla ve významném časopise, a pracuje s opravdu velkým vzorkem dat. Ale v dnešní záplavě vědeckých prací na téma dlouhověkosti se - rovněž v uznávaných časopisech - objevují i studie, které došly k jiným závěrům. Konsensus v tomto ohledu neexistuje.)
Kardiolog Eric Topol prošel kohortu 1 400 lidí ve věku 80 až 105 let, kteří nemají žádné chronické onemocnění, a hledal, čím se odlišují od ostatních. Čím jsou “zdraví super-senioři” výjimeční? Nenašel skoro nic.
Neexistuje žádný “gen dlouhověkosti”. To, že se v rodině lidé dožívají lidé vysokého věku, je samozřejmě skvělé. Ale neznamená to, že i vy budete “super-ager”, jak těmto lidem říká Topol. Jinými slovy: genetika vám život statisticky prodlouží, ale nezaručí vám kvalitní život.
Co vám ho zajistí? Samozřejmě všechny takové ty známé věci, jako že nebudete kouřit, přejídat se ani pít hodně alkoholu. A co dál? Kupodivu je to jednoduché. A zároveň složité.
Návyky. Pohyb. Dobrý spánek, ideálně kolem sedmi hodin denně. A silné sociální vazby.
Všimněte si, co v tom seznamu chybí. Něco, co si jednoduše můžete koupit, a zaplatit. S DPH, nebo bez.
Tohle je celé jádro věci. Nejlépe podložený recept na dlouhý život má tu smůlu, že nic nestojí a nedá se zabalit do krabičky. Nikdo si nepostaví miliardovou firmu na tom, že lidem doporučí chodit pěšky a večeřet s přáteli.
Sam Altman investoval stovky milionů do buněčného reprogramování a Peter Thiel do omlazování buněk na úrovni genomu. Možná jsou na stopě velkým objevům. Jen tomu zatím nic nenasvědčuje.
A teď to, co víme, že funguje: nejcennější rada v medicíně obvykle nezní „vezměte si tohle“ (a běžte si to koupit do lékárny nebo si to objednejte v longevity klinice), ale „přestaňte s tímhle“. Umění dlouhého života není velmi často v tom, co tělu dáte, ale co mu vezmete.
Ale to je těžké. Já taky radši “dávám” než “beru”. Co beru? Od covidu vitamín D, byť ani tam není ve výsledcích vědckých studií jasný konsensus. Ale mám pocit, že od té doby nebývám nemocný (s běžnými virózami) a cítím se dobře.
Beru hořčík a zinek, a přemýšlím o kreatinu. Americké celebrity přísahají na testosteron.
A pak chodím pěšky, a když je to možné, chodím do schodů. I na eskalátorech v metru. Je to ten nejlepší pohyb, který si můžete “naordinovat” kdykoli, aniž byste se ve fitcentru převlékali do trička a trenýrek.
Jasně, i já mám Apple Watch a prsten Oura, a sleduju, kolik naspím, což vede k tomu, že když mi hodinky ráno oznámí podprůměrný spánek, jsem okamžitě otrávený a pak celý den trchu unavený, protože mi to přece hodinky nahlásily. Nevylučuju, že jinak bych se cítil skvěle.
Nedělám to proto, že bych chtěl být nesmrtelný. Dělám to proto, že v mém věku už člověk nechce vyhrát. Chce se zúčastnit, v závodě, ve kterém se prohrává vždycky. Ale vy chcete neprohrát ošklivě.
A přesně tam vede ta čára. Věda o dlouhověkosti vám slibuje, že do nejvyššího patra vyjdete po svých. Longevity byznys tvrdí, že nic jako nejvyšší patro neexistuje. Rozeznáte je snadno: první vám řeknou, co přestat dělat, a nechce za to nic. Ti druzí vám pošlou fakturu.
Zhruba tohle jsem na té večeři chtěl říct svému kamarádovi. Že strop je ve stopatnácti, že věda dělá zázraky, ale se stropem za třicet let ani nehnula, a že těch pár desítek let, které máme oba před sebou, bude mnohem víc záležet na tom, s kým a jak je prožijeme, než co přesně a v kolik hodin sníme nebo vypijeme.
Už jsem se nadechoval, že mu to povím, ale pak jsem zase vydechl. Nikdo nechce být tím člověkem na večírku, který kamarádům bere nesmrtelnost. Tím spíš mě překvapilo, že ke mně natáhl ruku s prázdnou sklenkou.
Podíval jsem se na hodinky. “Ale uplynulo jen pět minut,” řekl jsem.
Pokrčil rameny. Možná jsou v životě momenty, kdy i nesmrtelnost prohraje s docela dobrým vínem.