Panebože, sykl spisovatel Klánovec na svou ženu, když vystoupili z tramvaje. “Musíš se pořád dávat do řeči s cizími lidmi?”
Bylo to jak přes kopírák. Jeho žena oslovovala cizí lidi, kdykoli to bylo možné. Někdy jim pochválila šálu (podle spisovatele Klánovce naprosto otřesnou), jindy se jich zeptala, jaký mají den (co asi čeká, že se dozví?, mumlal si pro sebe spisovatel Klánovec), a někdy jen přimhouřila oči a prohlásila: “My dva se odněkud známe, ale nemůžu si vzpomenout odkud!” (a spisovatel Klánovec naprosto pozitivně věděl, že ženě ten člověk povědomý nebyl, ale jen to tvrzení použila jako záminku s ním začít mluvit).
Žili spolu už přes dvacet let, ale stále si na tuto vlastnost své ženy, dle jeho soudu nepěknou až iritující, nemohl zvyknout.
Což jí nijak nevadilo, stejně jako dnes. Jen jako obvykle řekla cosi o tom, že nechápe, jak může být spisovatel, když se vůbec nezajímá o ostatní lidi a jejich příběhy.
“Protože příběhy, které si vymyslím, jsou mnohem zajímavější než ty jejich skutečné!”, řekl spisovatel Klánovec své ženě minimálně stokrát, ale po stoprvé ho to přestalo bavit, a tak mlčel.
Stejně jako dnes.
Avšak dnes měl být vyveden z omylu, což jako vypravěč mohu prozradit, zatímco spisovatel Klánovec o tom nemá zatím ani tušení.
A to ani v momentě, kdy mladá a nesmírně pohledná žena, které dvě minuty předtím pochválila jeho manželka její červené lodičky, chytila spisovatele Klánovce za rukáv, a řekla vysokým, nervózním hlasem: “Jaroslave, jsi to ty? Tys mě nepoznal?”
Spisovatel Klánovec zíral na mladou ženu a nechápal. Byla krásná, to ano. Ale byl si jistý, že ji v životě neviděl.
"Promiňte, ale..." začal.
"Ty mě vážně nepoznáváš?", řekla žena a v očích se jí zaleskly slzy. "Jsem přece Anna. Anna Krásnická!"
Spisovateli Klánovci se podlomila kolena. Anna Krásnická byla hlavní postava jeho prvního románu. Vymyslel si ji před patnácti lety. Byla to mladá ambiciózní právnička, která...
"To není možné," vypravil ze sebe.
Jeho žena se na něj podívala s úsměvem. "Vidíš? A říkal jsi, že skutečné příběhy nejsou zajímavé."
"Ale tohle není skutečný příběh!", vykřikl. "Anna Krásnická neexistuje. Je to postava z mé knihy!"
Žena v červených lodičkách se rozplakala. "Jak můžeš být tak krutý? Přece víš, co se stalo. Jak jsi mě opustil kvůli té..."
"Ticho!", zakřičel Klánovec. "Tohle není skutečné!"
Jeho žena se zatvářila starostlivě. "Miláčku, jsi v pořádku? Vypadáš bledě."
"Ty ji nevidíš?", zeptal se.
"Koho?"
"Annu! Stojí přímo před námi!"
Jeho žena se rozhlédla kolem. "Tady nikdo není, zlato."
Klánovec se otočil zpět k Anně, ale ta byla pryč. Místo ní tam stál starší pán s nákupní taškou, který si ho podezřívavě měřil.
"Pojď domů," řekla jeho žena a vzala ho kolem ramen. "Asi jsi přepracovaný."
Došli ke dveřím jejich bytu. Spisovatel Klánovec se třásl po celém těle. Když odemykal, všiml si, že jeho žena má na nohou červené lodičky.
"Ty máš nové boty?", zeptal se.
"Jak jsi na to přišel?", odpověděla otázkou. Chtěl ukázat na její boty, ale měla své obvyklé hnědé mokasíny.
"Nic," zamumlal a vešel do bytu.
Jeho žena za ním zavřela dveře a řekla: "Dáš si čaj?"
Neodpověděl. Místo toho vytáhl z knihovny svůj první román. Na obálce byla fotografie mladé ženy. Té samé, kterou před chvílí potkal.
“Byla to ilustrační fotografie z nějaké fotobanky,” vzpomněl si.
"Co říkáš?", zeptala se jeho žena.
Otočil se. Ale nikdo tam nebyl. Byt byl prázdný.
Místo svého prvního románu držel v ruce nedokončený rukopis. Jeho poslední kniha. Příběh spisovatele, který žije dvacet let se ženou, co oslovuje na ulici cizí lidi.
A na poslední popsané stránce bylo: "Avšak dnes měl být vyveden z omylu, což jako vypravěč mohu prozradit, zatímco spisovatel Klánovec o tom nemá zatím ani tušení."
Zavřel rukopis a dlouze se zamyslel. Nemohl se zbavit dojmu, že tu větu už někdy četl.