Ve světových médiích se o té události psalo jako o “pražském předvánočním incidentu”, mezi lidmi ji však nikdo nenazval jinak než masakrem. Celková bilance činila sedm mrtvých a přes šedesát zraněných, z toho asi dvacet vážně. A přitom to spustila taková hloupost.
Z policejních záznamů vyplývá, že vše začalo v pátek 19. prosince těsně po 13. hodině, a to hádkou dvou žen o poslední stříbrnou jedli na prodejním místě na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Dramatická hádka rychle vyeskalovala do rvačky, do které se vzápětí zapojil přítel mladší ženy a syn té starší.
Což by všechno bylo v pořádku, kdyby shodou okolností nedošlo ve frontě u dvacet metrů vzdáleného stánku k malé strkanici ve frontě na svařené víno. A znáte to, z malé strkanice byla okamžitě velká, a zřejmě pod vlivem incidentu u stromečků vše přerostlo hned v druhou regulérní rvačku.
Což je na jedno náměstí, navíc už osm let v rekonstrukci, opravdu hodně.
Spouštěčem tragédie byl výstřel z legálně držené zbraně. Dnes už víme, že střelcem byl důchodce, procházející kolem, a snažící se rvačku ukončit. Není úplně jasné, zda se jeho zájem týkal sporu o stromeček, anebo konfliktu o víno. Každopádně však výstřel nic nevyřešil, ba přesně naopak.
Když po dvanácti minutách dorazil první policejní vůz, nešlo už o dva oddělené konflikty, ale v podstatě o bitevní vřavu, které se účastnilo kolem stovky lidí. Policisté byli davem zneškodněni a odzbrojeni, a střelba se na náměstí začala ozývat v pravidelných intervalech. Stejně jako sténání postřelených. Až nasazení dvou desítek speciálně vyzbrojených policistů o hodinu později konflikt definitivně vyřešilo.
Náměstí bylo mnoho hodin uzavřeno, a kromě obětí na životech a zranění se odhadované škody pohybovaly v neuvěřitelných desítkách miliónů.
A ano, to vše začalo vánoční nervozitou a hádkou o stříbrnou jedli.
Nemá smysl zapírat, že světová média byla “pražským předvánočním incidentem” fascinovaná, a v následujících hodinách a dnech se nevěnovala prakticky ničemu jinému. Tragédii analyzovali nejen komentátoři, bezpečnostní experti či policejní analytici, ale také psychologové, sociologové a filosofové.
Největší hvězdou se stal docent Bříza. Do té doby celkem neznámý sociolog z Fakulty sociálních věd se během čtyřiadvaceti hodin proměnil v orákulum národa. Jeho termín „syndrom kumulované sváteční frustrace“ se ujal s virální rychlostí.
Bříza seděl v Událostech, komentářích, pak v DVTV a nakonec i v Show Jana Krause. To vše během dvanácti hodin čistého času. „Lidé už nemohou dál,“ říkal vážným hlasem a mnul si bradu, což působilo intelektuálně a sexy zároveň. „Ten stromeček byl jen spouštěč. Ve skutečnosti šlo o projev hluboké krize identity postkapitalistické společnosti. Ti lidé na náměstí Jiřího z Poděbrad nebojovali o jedli. Bojovali o svou důstojnost.“
To vše jistě víte, a nemá cenu se k tomu vracet. Tolik k pozemské reakci. Ale asi jen málokdo má informace o tom, že se incident řešil i v nebi. Tři dni poté se sešla narychlo sezvaná nebeská rada, a po hodinovém jednání vydala pro Boha jasné a stručné stanovisko: je třeba zrušit Vánoce a zcela je vymazat z lidské paměti i historie. Zrušit svátky bez náhrady i bez lítosti, a jednou pro vždy.
Přiznejme si, že Bůh stanovisko výkonného orgánu uvítal. Nikdy vánoce neměl rád, ten nesmysl o Ježíškovi ho každoročně vytáčel, a o Santa Clausovi snad ani nebudeme mluvit. Takže vánoce zrušil ochotně a neprodleně.
Ráno 24. prosince. Efekt byl okamžitý.
“Do prdele, proč máme ve vaně toho kapra?”, ozvalo se v sedm ráno v bytě Klímových na Vinohradech. Eduard Klíma, pětačtyřicetiletý projektový manažer, se chystal do práce, a tu rybu v kuchyni opravdu nechápal. Jakoby nestačilo, že dnes a zítra mají v podniku plánovací porady. Ano, ty neoblíbené a úmorné prady, které se na konci prosince odehrávají už roky.
Jeho žena mu však odpověď nedala. Ba naopak. “Proč plave v naší vaně ryba, když za dvacet minut musíme vyrazit, abych stihla poradu marketingu?” Její hlas zněl věcně, asi jako kdyby se ptala, proč nenechal v předsíni klíče. Žádné emoce, jen lehká iritace nad narušením ranního logistického plánu.
Eduard se podíval na kapra. Ten na něj mlčky zíral kalným okem a pomalu otvíral ústa, jako by chtěl říct: Taky nevím, vole.
“Já ... to právě netuším,” vykoktal Eduard.
Měl v hlavě zvláštní mlhu. Pamatoval si, že včera odpoledne tu rybu koupil. Pamatoval si frontu, kádě, tu zimu a pach rybiny. Ale nedokázal si vzpomenout proč. Bylo to, jako když jdete do lednice, otevřete ji a zapomenete, co jste chtěli. Jenže tohle byla živá ryba ve vaně v úterý ráno.
“Zbav se toho. Hned,” řekla Jana a začala si čistit zuby. “A pohni, D1 je prý ucpaná už od Průhonic.”
Eduard kapra vynesl v igelitce do popelnice před dům. Ryba se ještě mrskala. Cítil se jako vrah, ale zároveň i jako oběť nějakého gigantického, nepochopitelného žertu.
Když nasedal do auta, všiml si, že soused z přízemí táhne k popelnicím seschlý smrček v uchycený v něčem, co vypadalo jako stojánek. Ale proč by někdo dával do stojánku strom, proboha?
Oba se na sebe podívali s výrazem mužů, kteří se probudili po flámu, na nějž si nepamatují, a našli v kapse cizí kalhotky.
Cesta do práce byla peklo.
Poznámka pro insidery: normálně by 24. prosince byla Praha poloprázdná, v rádiu by hráli Wham! a lidé by se dojídali cukrovím. Jenže teď, po Božím zásahu do zdrojového kódu reality, to bylo obyčejné úterý. A to znamenalo kolony, troubení a stres.
V zasedačce ve 12. patře Office Parku na Pankráci panovala atmosféra, která by se dala krájet motorovou pilou.